NÁRODNÍ MÝTY A IDEA STŘEDU

 NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (4)

Tomáš Krystlík

  Pojem národa až do začátku 19. století byl dán příslušností k určitému zemskému či státnímu celku. Jazyk při tom nehrál roli. Usedlý obyvatel Königreich Böhmen (Slovan, Germán, kdokoliv, podmínkou bylo být v něm usedlý) mohl být libovolně označen jako Bohemus (Čech) s poukazem na příslušnost ke Regnum Bohemi?, nebo Germanus (Němec), s poukazem na příslušnost ke Svaté říši římské národa německého. Pro výslovné označení slovansky (česky) mluvícího etnika v českých zemích se tehdy používalo latinské Sclavi, později v 17. a 18. století pak Boëmo-slavicus.

  Na přelomu 18. a 19. století začalo ve střední Evropě krystalizovat jazykově etnické pojetí národa, které se muselo střetnout s pojetím zemským, odsouvajícím jazykovou charakteristiku národa coby nepodstatnou. Pojem národ ztratil ve střední Evropě neutrální význam. V definicích začal být uváděn jazyk jako základní atribut národa: „Slovo národ vyznamenává společenství takových lidí, kteří svazkem jedné řeči, rovných mravů a obyčejů spojeni jsou.“ (Kollár) Zatím vše v rámci mýtu o velkém národě slovanském s mnoha nářečími. Onen mýtus pomáhal v obraně proti jednoznačné kulturní převaze německého živlu v Čechách, ale časem se slovanství postupně měnilo z národnosti v pouhé povědomí kulturně jazykové spřízněnosti.

    Na místo ideologického konstruktu slovanského velkonároda se postupně vtlačil opět umělý konstrukt národa malého, českého (ve smyslu jazykovém), a místo svazků slovansko–indických a slovansko–antických nabyly vrchu vztahy k jednotlivým malým evropským národům. Ideologický přemet je dokumentován v Máchově Máji, kde autor učinil vědomě z postavy cikána nositele tragédie národa, jenž pozbyl svou vlast, tragédie s výraznými rysy českými.

    Zobrazení české národní situace jako tragédie národa okradeného o stát vedlo ve svých důsledcích k tzv. ideálu malosti podle motta: „Co jest malounké, bývá hezounké.“ Vedlejším produktem onoho ideálu malosti je dnešní enormní výskyt zdrobnělin v českém jazyce. Atribut malosti národa rozvinuli naši předci ve vlastnosti jako jsou národní skromnost, národní mírnost, Josef Kajetán Tyl připodobňuje národ k tiché večerní písni, národní neokázalost, národní niternost, srdečnost, demokratičnost a lidovost národa. Samozřejmě že k těmto národním vlastnostem nedošli zobecněním konkrétní zkušenosti. Vymysleli si je. Tehdy ještě patrné dozvuky původního konceptu slovanského velkonároda se promítly do nabubřelých kategorií: velikost dějinného úkolu, věhlasu, velikost budoucnosti. Všechny uvedené mýty pak po generace formovaly sebereflexi Čechů jako národa a ovlivňují ji dodnes.

    Dalším českým mýtem, jehož důsledky se promítají i do dnešních dnů, je Herderův filozofický pojem středu. Je to „šťastný střed“, „zlatý úděl prostřednosti“, coby pozitivní hodnota vylučující všechny extrémy a spojující v sobě všechny kladné kvality příslušné danému okruhu jevů. Podle Johanna Gottfrieda Herdera je Země „hvězda mezi hvězdami“, připoutaná ke „svému středu“, ke Slunci; člověk je „tvorem středu“, v němž se sbíhá „většina nejjemnějších paprsků z forem jemu podobných“, a v němž bylo sloučeno „vše, co bylo možno sloučiti“. V rámci lidstva pak existují národy „krásné postavy“, obývající „střední pásmo zemské“.

    Pomocí představy středu Češi začali poměřovat evropské národy a jazyky ve prospěch jazyků slovanských. Středová poloha jazyka, národa, či jakéhokoli jevu se pojila automaticky s pozitivní hodnotou, postavení mimo střed s hodnocením nižším nebo záporným. Mohlo se jednat o jakýkoli střed – zeměpisný, o středovou artikulační polohu v dutině ústní, či o chápání Slovanů jako lidí středně vysokého vzrůstu. Několik citátů pro ilustraci. Z programového prohlášení časopisu Krok: „Naše položení mezi ostatními národy, příběhové rodu našeho a dosud získaná vzdělanost nám dokazují, že naše povolání jest sloužiti na převod vzdělanosti evropejské k jiným vzdělaným rodu našeho“ (tj. ostatním Slovanům). V časopise Květy č. 10/1837 se psalo: „A ta naše česká, kulatá, horami olemovaná země – jak zřejmě co něžná růžinka na srdci Europinu spočívá.“ Nebo: „Čechie, ono ztepilé, v srdci Europy tkvící poupě, zvláště se hodí býti středištěm literní výměny, ano snad jádrem velikého, veškerou Europou rozsvětněného kmene vzdělanosti. Zde tažen první poledník, velikou oblohu literatury na dva listy, na dvě polokoule dělící.“ (Antonín Jaroslav Vrťátko) Prostě, bez Čechů by Evropa asi nemohla existovat.

    Idea středu proniká i do pojetí smyslu českých dějin, zformulovaného Františkem Palackým. Podle něj situování Čech do „středu a srdce Evropy“ učinilo „český národ střetištěm, ve kterémž rozmanité prvky a zásady novoeuropejského života bez zápasu stýkaly a jednotily se.“ I zlatá střední cesta jako politický program je produktem ideje středu: „Zlatá prostřední cesta nejbezpečnější, aniž potřebí hned ku pokrajnostem a končetinám skákati.“ (Kollár) 

    Herdera teorie středu byla takto zmanipulována pro potřeby rodícího se českého politického myšlení. Vliv měla i v Německu například u Friedricha Ludwiga Jahna, který charakterizoval německý národ jako „das alte ehrwürdige Mittelvolk Europas, starý ctihodný národ středu Evropy“, výrok, který s velikášskými ambicemi českých představ nemohl soupeřit. Takzvaná střední Evropa je též produkt Herderovy ideje středu, za jejíž součást se Češi dodnes pokládají. Jen, proboha, nebýt přiřazeni ke kraji, k Evropě východní! 

    Z ideje středu vznikl také výrok podsunutý Ottonu von Bismarck pravděpodobně historikem Ernestem Denisem: „Kdo vládne Čechám, ovládá Evropu.“ To však Bismarck nikdy nevyslovil ani nenapsal – viz relativně nedávná marná výzva historika Jiřího Kořalky v tisku, aby mu kdokoli tento výrok doložil. Střízlivěji vyložil české národní poslání Augustin Smetana: „Naše vlast jest ze všech slovanských zemí posunuta nejdál do německého území a už z toho důvodu jest nepopiratelně určena k tomu převzíti německou kulturu, která předcházela kulturu slovanskou stejně jako klasická německou, a předati ji východním kmenům slovanským.“ František Palacký v úvodu Dějin národu českého píše, že českému národu připadla „úloha sloužiti za most mezi Němectvem a Slovanstvem, mezi východem a západem v Europě vůbec“. Tato symbolika přetrvává dodnes, ač východnější Slované se o tento „most“ nikdy nezajímali.

  Dodnes Češi zaměňují dějiny a mýty národa za dějiny státu či země. Názory Josefa Jungmanna („Dvě jsou známky neomylné národnosti: dějiny a jazyk, čili historie a literatura, plody národního života“) a Františka Palackého („Dějiny, řeč a literatura ten nejdražší poklad jsou, který jsme po předcích zdědili“) je v tom jen utvrzovaly. Kvintesencí přeceňování vlastního národa a zbytnělého nacionalismu jsou slova Jana Erazima Vocela z roku 1847: „Ano, tvrditi se může, že se v historii křesťanské doby nenalézá národa, který by, na tak skrovné prostoře země jako náš český obývaje, tak statně vystoupil v dějinách, a duševní i hmotné síly své tak mohutně k vykonání slavných činů napínal.“

  Václav Hanka se za svoje podvržené Rukopisy nakonec stal „démonem“, „mystifikátorem“, „falzifikátorem české minulosti“. Kde však zůstali ostatní lháři ve jménu národa? Z odsouzení Hanky implicitně vyplývá, že český národ nemiluje mýty, nepotřebuje klamem a podvodem krášlit svoji minulost, že „vyrůstá z pravdy“. Navzdory tomu byl dodnes platný obraz kněžny Libuše beze zbytku převzat – podvrh nepodvrh – z Rukopisu zelenohorského. Libuše pak už nebyla čarodějkou jako u Kosmase, bojovnou vůdkyní českých Amazonek jako u Václava Hájka z Libočan, vědmou jako u Herdera, fantaskní postavou u Johanna Musäuse a v Brentanově knižním dramatu Die Gründung Prags (Založení Prahy), nýbrž vladařkou, nejvyšší soudkyní svého lidu, svébytného a hrdého národa, skrz naskrz vrozeně demokratického a kulturního. Nic než nepravda. Vraťme se k Václavu Hankovi. Jeho příběh sděluje, že on jako mravně narušený jedinec se pokusil podvrhnout národu falzifikát minulosti, ale národ mu na to přišel a falešný obraz své minulosti odvrhl. Opět mýtus.

  Tak vznikaly a tříbily se komplexní české mýty, zjednodušené konstrukce pravd, polopravd i smyšlenek, které měly ospravedlnit české počínání, vznikaly příběhy umožňující Čechům porozumět sobě samým, pokud se nechtěli vydat cestou zdlouhavou, ale pravdivější. A to nechtěli a dodnes nechtějí. Zde podle Petra Příhody (píšícího pod společným pseudonymem Podiven) jeden z hlavních národních mýtů: „Původní stav rajské neporušenosti, což byla Kollárova a Palackého praslovanská idyla, trval, dokud se neobjevili rušitelé, Němci-cizozemci, kteří jej infikovali hříchem feudálního autoritářství. Boj českého živlu s germánskou zpupností a panovačností, to byla ta stará sláva česká, jíž bylo třeba znovu vzpomenout a nezapomenout. Vyvrcholením tohoto zlatého věku měl být hrdinský čas husitský. Česká nesvornost to sice přivedla od Lipan k Bílé hoře, ale dočasné vítězství Zla však umožnilo zřetelněji zahlédnout jeho nositele: Němce, protireformační církev a germanizující Habsburky s jejich třistaletou porobou. Doba novější dá oživit sváru Světla a Temnot. Čechové jsou dítkami Světla. Jejich boj si žádal a žádá trnové koruny i oběti jako byla kostnická hranice, staroměstské popraviště, Havlíčkovo vyhnanství a jako jsou desítky moderních hrdinů, jejichž postavy vyplňují český pantheon. Odtud slavnostní vážnost českých politických pohřbů, těch dojemných rekviem před oltářem Vlasti. Češi... jsou však národem vyvoleným, jsou šlechtou mezi ostatními národy. Přízeň Dějin (pokleslá odvozenina Boží milosti) je na jejich straně. Působí takřka mechanicky, ‚pokrokem‘. Ten je sice pojímán neurčitě, je však empiricky ověřitelný: feudalismus vskutku zaniká, křesťanství je sekularizováno, nižší vrstvy (‚lid‘) se vzmáhají a jejich životní úroveň i účast na vládě zvolna vzrůstá, vnějškově německý ráz mocnářství se zvolna vytrácí. Zkrátka ‚pokrok‘ přináší právě to, oč jde i Čechům. Jsou miláčky Dějin.“

https://www.historieblog.cz/2021/05/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-4-narodni-myty-a-idea-stredu/