Parlamentní zvůle. Ve jménu většiny proti všem

Marek Lis

 

Rok 2020 byl skutečně oproti těm předchozím ojedinělý a zdá se, že koronavirus tu s námi nějakou donu zůstane a že s ním musíme počítat. Některé důležité události nás obešly, protože jsme museli řešit mnohé komplikace. Ještě před vypuknutím pandemie si Česká republika připomínala sté výročí vydání první československé ústavy, tzv. Ústavní listiny a v tomto roce tak činilo i Rakousko, jejichž ústava z 1. října 1920 (tzv. Kelsenova) je stále v platnosti. Zatímco ta československá se dlouhodobě neosvědčila a bylo třeba experimentovat dál, Kelsenova je v mnoha ohledech inspirativní i dnes. Proč? Vnáší totiž do politických systémů, tak jak je známe z evropských zemí, prvek ústavního soudnictví, tzv. Verfassungsgerichtbarkeit. Toto soudnictví, stojící mimo soudní soustavu, posuzuje právní normy na základě ústavy samotné a lidských práv, v ČR např. na základě Listiny základních práv a svobod. Výnosy těchto soudů jsou definitivní a závazné, neboť vykládají základní státoprávní a lidskoprávní normy, které, jak se vyjádřil i český ústavní soud, nejsou a nemohou být hodnotově neutrální.

 

V hledáčku evropských institucí je (právem) již několik let polský ústavní soud, který je ve srovnání s jeho evropskými protějšky spíše pro srandu králíkům, ale to jen v případě, že v Polsku nežijete. Je téměř skandální, že polská ústava (z roku 1997) umožňuje generovat ústavní soudce dolní komorou parlamentu, tedy sejmem, nadpoloviční většinou všech členů, což se v praxi kryje s většinou, o niž se opírá vláda. Obecně tak lze říci, že soudci nejsou posuzováni dle svého profesního profilu, ale spíše dle politické preference té či které vládnoucí partaje. Stačí, aby se k moci dostala politická strana, pro niž z logiky věci představuje právní stát základní ohrožení jejího politického programu, jímž je udržení se u moci. Story s polským ústavním soudem byla mnohokrát a detailněji popsána v různých médiích a nemá cenu ji rekapitulovat, jde hlavně o to, jak se zachoval ústavní soud v Polsku v posledních měsících.

 

Koncem října po slyšení před plénem ústavního soudu byl vydán judikát, který tvrdí, že provádění interrupcí je prý neshodné s ústavními právy. Samozřejmě, že tato otázka bude vždy kontroverzní a budit emoce. Postoj k ní do značné míry určuje ta která situace té které ženy, případně její světonázorové ukotvení. Budiž. Vláda se tak šikovně vyhnula politické odpovědnosti za toto rozhodnutí a ponechala ho na ústavním soudu, resp. ústavní soud byl zaúkolován stranickým sekretariátem PiS. V řadách voličů, pro něž je důležitější náboženská orientace (lze-li ještě vůbec v případě Polska o náboženství mluvit), si tohoto majstrštyku nevšimnou. Otázka, proč je pro část polské veřejnosti otázka potratů a "ochrany života" tak zásadní, lze jen spekulovat. Jde-li státu skutečně o věci morálky, musí jednotlivcům ponechat možnost volby. Jen s plnou svobodou je možné jednání člověka mravně kvalifikovat. Navíc v době, kdy je potřeba chránit život seniorů a rizikových skupin obyvatelstva před epidemií viru Sars-Cov-2 a kdy stát systematicky v této věci selhává, se jeví judikát ústavního soudu jako dvojnásobně pokrytecký. Ženy za interrupcemi budou cestovat do zahraničí (polské právo život tedy neuchrání), navíc je třeba řešit otázku ochrany života, která je skutečně a aktuálně na pořadu dne.

 

Aby toho nebylo málo, byla Polsku nabídnuta ze strany Německa nezištná humanitární pomoc, kromě jiné i ve formě přístrojů nucené ventilace pacientů zdarma, kterou polská vláda papalášů odmítla. A to tolikrát řve před volbami směrem k Německu (ovšem patrně pro domácí méně vzdělané publikum) o nesmyslných válečných reparacích (nehledě na to, že Polsko je v bilanci v EU čistým příjemcem, nikoli plátcem), aniž by sama uznala Polsko spoluzodpovědným za účast na holocaustu v podobě lhostejnosti polského obyvatelstva vůči osudům osob židovského vodu a rozpoutání 2. světové války. Neustálé stavění se do role oběti, mučedníka a propagandistické šíření tohoto obrazu dává možnost vládě dovolit si vůči obyvatelstvu prakticky cokoli, na druhou stranu diskredituje Polsko jako stát, který je schopný postarat se o vlastní obyvatelstvo v době, kdy je to třeba, a poskytnout mu veškerý servis efektivního demokratického a právního státu.

 

Jak si to všechno vysvětlit? Polsko je přece střední Evropa, jak by mohl někdo namítnout. Taková námitka by vyžadovala několik misálů poznámek pod čarou. Ve zkratce snad lze říci, že voličstvo strany Právo a spravedlnost (PiS) a její program do značné míry kopíruje, resp. derivuje nacionalismus ruský a přetváří ho ke svému obrazu. Politická kultura polské elity v Říšském sněmu ve Vídni (Agenor Gołuchowski, Alfred Potocki) je asi definitivně zničena či nebyla dostatečně rozvinutá.

 

Zaštiťování se většinou obyvatelstva či tou parlamentní vůči jiným kontrolním orgánům je typické pro východní oligarchie, nikoli projevem evropské parlamentní demokracie. Terminologicky se jedná o parlamentní zvůli, která se ve výsledku obrátí proti všem. Otázka je, zda si toho u nich někdo všimne. 

Pane Putine, Polsko udělalo dobrou práci za vás. Můžete si gratulovat. Klíče si vyzvedněte u taváryšče Kaczyńskiego.