Tomáš Krystlík
Tomáš G. Masaryk přibyvší do republiky v
poselství k československému Revolučnímu národnímu shromáždění 22. 12. 1918
pravil: „Území obývané Němci, jest území naše a zůstane naším… My jsme
vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně
do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho
území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme
obětovati naše značné menšiny české v tak zvaném německém území.“ Konstatujme
pro pořádek, že v německých sídelních územích v českých zemích žilo tehdy
necelých pět procent českého obyvatelstva, což nelze označit za „značné menšiny
české“ a že Němci tvořili třetinu obyvatelstva českých zemí.
O den později, 23. 12. 1918, pronesl tentýž
Masaryk v Německém zemském divadle v Praze (Ständetheater, Stavovské divadlo)
německy ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům Česka: „Děkuji pražským
Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho
obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti… I já doufám a přeji si, aby
dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu,
jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát.“ Z porovnání
obou textů plyne, že v jedné z obou svých řečí, pronesených během dvou dnů,
Masaryk zcela očividně lhal.
V řeči k Revolučnímu národnímu shromáždění
22. 12. také řekl: „Organisovali jsme za hranicemi všechny naše kolonie
emigrantské.“ Ve skutečnosti tomu bylo naopak - české a slovenské kolonie v
zahraničí zorganizovaly česko-slovenský zahraniční odboj. A dále: „Nevzali jsme
od Spojenců ani krejcaru – zdůrazňuji to, protože naší odpůrci mluví o ruských,
anglických a jiných penězích. A stejně zde konstatuji, že jsme za celou tu dobu
pobytu v zahraničí neužili ani jediné nepravdy proti našim nepřátelům, ani
jedné z těch tak zvaných diplomatických chytrostí – tak čestný politický boj,
tak čestná revoluce, smím říci, sotva kdy byla provedena.“ To byly lži už přímo
nehorázné.
Masaryk 10. 1. 1919 v interview pro
francouzský deník Le Matin prohlásil: „Naše historické hranice téměř souhlasí s
hranicemi etnografickými. Pouze v severním a západním okraji českého
čtyřúhelníku existuje německá menšina, která vznikla následkem silné migrace
během posledních staletí. Pro tyto cizáky se vytvoří asi určitý modus vivendi,
a když se osvědčí jako loajální občané, je dokonce možné, že jim náš parlament
aspoň v oblasti veřejného školství dovolí nějakou autonomii. Konec konců jsem
přesvědčen, že před námi stojí rázná degermanizace těchto území.“ Všimněte si:
už žádná „tak zvaná německá území s českými menšinami“ z jeho projevu před
třemi týdny, nýbrž „německá menšina“ v českém sídelním území. Na počátku mírové
konference v Paříži Masaryk coby československý prezident ve francouzském
deníku nejenže lhal o národnostním složení státu, nýbrž proklamoval i budoucí
nepřípustné zacházení s německou národnostní menšinou.
Nepoměr mezi Masarykovými příjmy a výdaji
byl obrovský. Podle Masarykovy poslední vůle sepsané 15. 4. 1917 před jeho
odjezdem z Velké Británie do Ruska měl v Praze dluh, v Londýně v bance 1400 £
pro své dcery Alici a Olgu, dva další účty z tzv. amerického fondu a na nich
dohromady přes 16 000 £. V březnu 1923 věnoval každému členu rodiny, Charlottě,
Janovi, Alici a Olze, po 2 050 000 Kč, Benešovi a jeho manželce po 1 035 000
Kč, celkem 10 250 000 Kč, v témže roce dal mladému novináři Ferdinandu
Peroutkovi 500 000 Kč na založení Přítomnosti, dlouho také podporoval finančně
Jiřího Stříbrného, v němž spatřoval jednoho z nejperspektivnějších politiků, v
roce 1925 dal Jaroslavu Stránskému na jeho Stranu práce 1 000 000 Kč. Dala by
se vyjmenovat řada dalších případů.
Původ peněz, kterými po válce disponoval
Masaryk, není dodnes jasný. Kromě sbírek, bazarů a vybrané národní daně
krajanů, odměn za Voskovu zpravodajskou činnost, americké půjčky ještě
neexistujícímu Česko-Slovensku v roce 1918, vše získané za světové války, se
nabízejí pouze dvě další možná vysvětlení: peníze pocházely z hospodaření
československých legií za jejich pobytu na Sibiři, případně z části ruského
carského pokladu. Historik Zdeněk Sládek prokázal, že Masaryk dostával od Legiobanky,
založené v Rusku pro účely československých legiích na Rusi, také
desetimilionové provize „k účelům všenárodním“ bez povinnosti je, byť formálně,
vyúčtovat. Odkud je měla Legiobanka se neví.
Masaryk i Beneš měli silnou a nutkavou
tendenci zaměňovat politické iluze za skutečnost, což dokládá Masarykův postoj
k bolševikům, Benešovo okouzlení Společností národů, spojeneckými smlouvami a
později Stalinem. Spisovatel Heinrich Mann popsal počínání Masaryka takto:
„Nebál se postavit své poznání před skutečnost a skutečnost přinutit.“
Výstižné! Masaryk i Beneš definovali český národ jako výsledek kmenového
společenství; pojem politického, smluvního národa jim byl cizí. Masaryk:
„Národnost projevuje se prakticky jazykem… Jazyk slouží jako výrazový
prostředek citům a myšlení člověka… má ohromnou důležitost sociální – umožňuje
styk lidí… Národnostní princip se jeví jako… láska k mateřštině a celému bytu
lidí, mluvících stejným nebo velmi příbuzným jazykem.“ Tedy byl nacionalista
par excellence. Ve svých spisech podřizoval Masaryk politiku striktně etice,
avšak v praxi se tím vůbec neřídil, naopak: lhal při každé příležitosti, pokud
to pokládal za prospěšné. Nejvyšší morální hodnoty, nelhat, obrana pravdy, byly
Masarykovi zcela lhostejné. Masaryk byl chladný člověk, bez zjevných emocí. Rád
jezdil na koni, ale k němé tváři jej nevázal žádný cit. Když zchromil koně,
prostě ho vyměnil a o jeho další osud se nestaral, byl mu prostředkem k vlastní
tělesné svěžesti. Rád se přeceňoval. Ve své knize Světová revoluce napsal: „K
osobnímu jednání s presidentem Wilsonem přikročil jsem poměrně později. Do
Washingtonu jsem přijel 9. května, s presidentem Wilsonem jsem jednal po prvé
19. června na pozvání, které mi vyřídil Charles Crane." Obrat „přikročil
jsem k jednání s Wilsonem“ navozuje, že Masaryk přijal Wilsona a ne naopak.
Signifikantní projev sebepřeceňování. Zajímavá je v této souvislosti
skutečnost, že Masaryk musel téměř měsíc čekat na audienci u Wilsona a to
navzdory mnohým snahám nejbližšího spolupracovníka Wilsonova Cranea o nejbližší
možný termín.
Prezident Masaryk převzal do svých služeb
bývalého komorníka císaře Františka Josefa I. a tím se vnucuje otázka, proč
zrovna jeho. Ten si pak stěžoval: Jen kdyby se pan prezident jednou usmál a
ztratil s ním jediné slovo! Už rok mu otvírá dveře a on se ani jednou nezeptal,
jak se mu daří, to císař pán byl v tomto ohledu jiný. Franz Joseph I., když
vešel k němu do místnosti, vždy smekl a poprosil jej o to či ono. Ne tak
Masaryk.
Masarykův majordom Felix Nevřela, bývalý
legionář, vzpomíná na Masarykovy rozkazy beze slov, jen pohybem ukazováčku a
dodává: „Za sedmnáct let služby prezidentovi slyšel jsem ho jen jedenkrát
vysloviti pochvalu, a to ještě tak nepřímo, rozuměj nikomu konkrétnímu,
neadresovanými slovy: ‚Hm, tož to jest pěkné‘.“ I s pracovníky Kanceláře
presidenta republiky jednal Masaryk velmi odměřeně. Referovali mu vlastně v
pozoru a též náčelník Vojenské kanceláře presidenta republiky Otakar Husák
vzpomínal, jak si musel stále uvědomovat, kdy má s hlášeními skončit podle
Masarykových gest – dva vztyčené prsty, pohyb špičky nohy přehozené přes koleno
nebo utkvělý pohled znamenaly: „Dost!“.
Masaryk odstraňoval lidi, kteří se mu
znelíbili. Vůdcem české politické akce v USA za první světové války byl Karel
Pergler, který se po válce stal prvním chargé d'affaires československého státu
ve Washingtonu, posléze, v roce 1920, československým vyslancem v Japonsku. Je
známo, že Beneš jako ministr zahraničí s ním do Tokia poslal spolupracovníky,
jejichž hlavním úkolem bylo najít záminku pro jeho odvolání. Pergler během své
dovolené v USA byl propuštěn ze služeb ministerstva zahraničí, protože se
údajně obohatil prodejem klavírů z vyslanectví ČSR v Tokiu. Kolik jich takové
vyslanectví asi muselo mít, aby se obohatil?
Pergler byl v roce 1929 zvolen do
československého Národního shromáždění jako poslanec Ligy proti vázaným
kandidátkám. Ta byla proti vázaným poslaneckým mandátům, což byla písemná
prohlášení, kterými se poslanci vzdávali svých funkcí, jimi podepsaná, avšak
nedatovaná, která odevzdali před nastoupením do poslanecké funkce svým
politickým stranám. Když poslanec nehlasoval podle pokynů své strany, vyplnil
se jen datum a poslanec ztratil mandát. Nebylo pochyb, že se Pergler stane
povolaným mluvčím těch, kteří již dávno volali po zjištění, jak to bylo s
penězi ze sbírek amerických krajanů za světové války a financováním
zahraničního odboje. Skutečně tak učinil a požádal v Národním shromáždění, aby
parlament na své půdě vyšetřil způsob, jak vládní představitelé a poslanci včetně
Beneše nabyli svůj majetek. V jednom svém parlamentním projevu přivedl Pergler
řeč na otázku vyúčtování amerických sbírek za války. Beneš byl na jeho
poslaneckou interpelaci nucen v parlamentu odpovědět. Nic nevyvrátil, jen chabě
tvrdil, že neměl čas vést podvojné účetnictví, což byla jasná indicie, že
obnosy ze sbírek amerických krajanů se se vydávaly bez dokladů, z čeho plyne,
že se též defraudovaly. Prokázalo se, alespoň na parlamentní půdě, že Beneš ani
Masaryk nikomu nikdy účty z těchto mnohasetmilionových částek v dnešní kupní
hodnotě nesložili. Pergler byl poté promptně z parlamentu vykázán, vydán ke
stíhání a soudně obviněn, že poslanecký mandát získal neoprávněně, neboť nemá
československé občanství – předtím mu ale československé ministerstvo vnitra
dvakrát potvrdilo, že československé občanství má. Celé obvinění samo o sobě
bylo podle mezinárodního práva nesmysl, protože člověk jmenovaný nehonorárním
diplomatickým zástupcem státu už tímto aktem získává jeho občanství. Navíc v
hradním trezoru byly dokumenty, že československé občanství měl. V době
jmenování Perglera diplomatickým zástupcem platil v ČSR ještě rakouský základní
zákon o všeobecných právech státních občanů č. 142/1867 ř. z., jenž stanovil,
že vstup cizinců do veřejných služeb je odvislý od nabytí státního občanství,
takže československé občanství jednoduše mít musel. Československé soudy,
dokonce i nejvyšší soudní instance státu, ale odmítly verifikovat jeho
občanství a poslanecký mandát. To bylo velmi zlé, československé soudy ztratily
nezávislost a plnily přání vládnoucí kliky, to jest Masaryka a Beneše.
Roztrpčenému Perglerovi byl vysloven zákaz pobytu a pozdějšího budoucího vstupu
do Československa, ale na odjezd do USA a vybudování tam nové existence mu
chyběly peníze. Pár set tisíc korun se pro něj z tajných fondů Masaryka a
Beneše nakonec našlo a Pergler v roce 1932 navždy odjel z Československa. V USA
se stal vysokoškolským profesorem a děkanem právnické fakulty Národní
univerzity ve Washingtonu.
Karel Pergler kritizoval též zacházení se
Slováky, protože v roce 1929 zašel Masaryk tak daleko, že označil jím
podepsanou Pittsburskou dohodu („Česko-Slovenská dohoda uzavrená v Pittsburghu,
Pa., dňa 30. mája 1918“) za padělek; byla prý „míněna pro Ameriku a americké
podmínky“, jako kdyby se autonomie Slováků v Československu mohla uplatnit v
USA! Československé Revoluční národní shromáždění ratifikovalo 12. 11. 1918
všechny závazky učiněné Masarykem v této smlouvě a on sám 14. 11., v den své
první volby prezidentem Československé republiky, podepsal znovu slavnostní
kaligrafickou kopii Pittsburské dohody jím osobně v Pittsburghu sepsanou. Byl
to jeho druhý podpis tohoto dokumentu. V ní stálo mj., že „Slovensko bude mať
svoju vlastnú administratívu, svoj snem a súdy.“ Později už podporu Slováků
nepotřeboval, a tak Pittsburskou dohodu ignoroval. Ve svém odmítání Pittsburské
dohody došel roku 1929 tak daleko, že ji prohlásil za „falsifikat, který nemá
právo mluviti jménem obyvatel Slovenska“. Patnáct let po vzniku Československé
republiky prohlásil Pergler na velkém veřejném shromáždění v Chicagu, že režim
Masaryka a Beneše v Československu není právním státem, jak ho předepisuje
československá ústava. Práva jednotlivců, kteří se jim znelíbili, nejsou
respektována a cenzura je mnohem horší, než byla v Rakousku-Uhersku za
bachovského absolutismu. Ve státě řádí tzv. realistická klika, jež má však
tentokrát k dispozici státní moc, což předtím neměla. Navíc paragraf 11 zákona
na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb. z. a n.), zabývající se prezidentem
republiky, zakazuje jeho kritiku a nepřipouští důkaz pravdy každého takového
obvinění před soudem. Prezident je ve skutečnosti nad zákonem. O jeho činech a
výrocích, byť filozofických i zcela nepolitických, se nesmělo pod hrozbou
trestu odnětí svobody pochybovat.
Pergler nebyl prvním pronásledovaným
Masarykem za snahu vyjasnit, kam se poděly peníze ze sbírek Čechů a Slováků v
USA. Již před ním se veřejně dotazoval po osudu peněz vybraných mezi krajany v
USA Vácslav Vondrák, zakladatel první české vojenské jednotky v Rusku, České
družiny, a předák Svazu česko-slovenských spolků na Rusi. Masaryk jej vzápětí
křivě obvinil a Vondrák se kvůli zákonu na ochranu republiky z roku 1923 nemohl
bránit, protože důkaz nepravdy prezidentových výroků se podle zákona
nepřipouštěl. Znechucený Vondrák v roce 1927 svou vlast navždy opustil. Vondrák
byl také autorem následující přiléhavé kritiky: „Přihlédneme-li, jak obrovské
služby Masaryk pro bolševiky vykonal… jest to od bolševiků čirý nevděk, když na
Krasnoj ploščadi (na Rudém náměstí) v Moskvě dosud nepostavili Masarykovi
pomník… Naše republika by vznikla a existovala krásně i bez Masaryka, kdežto
bolševici bez Masaryka by už dávno byli v pekle.“ Tyto dva příklady snad
dostačují pro ilustraci, jak se Masaryk zbavoval lidí, kteří mu nevyhovovali.
Zcela první z vysokých politiků, který se
zajímal o finanční zdroje Masaryka a Beneše v novém státě, byl ministr financí
Alois Rašín. Přál si, aby československá měna byla podložená zlatem, k čemuž
státní zásoby zlata zdaleka nedostačovaly. Rašín to nesl s velkou nelibostí.
Musel ale sledovat, jak Masaryk, Beneš, Legiobanka a jí podřízená
československá Centrokomise v Rusku disponují obrovskými devizovými prostředky
a zlatem, jež se mladému československému státu zoufale nedostávaly. Kolik konkrétních
důkazů nebo indicií nashromáždil, není známo. Československé legionáře 10. 12.
1922, necelý měsíc před spácháním atentátu na něj, Rašín obvinil, že přišli do
nového státu a „nastavili ruku, řkouce: ‚Bojovali jsme za tebe, zaplať, zaplať
hotově, zaplať výhodami, privilegii.‘ Tvrdím, že všichni tito lidé… se
zpronevěřili první velké zásadě… že za to, co se dělá pro stát, se neplatí.“
Podle Ferdinanda Peroutky se Rašín pak v debatě dostal do varu a řekl: „Já se
nebojím, mám důkazy.“ Co tím myslel, nevíme, k tomu důkazy nepotřeboval,
skutečnost zvýhodňování legionářů byla více než zřetelná. Musíme si uvědomit,
že Peroutka byl dějepisec Hradu a dost věcí, Masarykovi a Benešovi
nepříjemných, zatajil. Rašín byl postřelen levicovým anarchistou, když vycházel
ze svého domu, zezadu do páteře. Jeho první slova k policejnímu prezidentu,
který mu v nemocnici u lůžka referoval, že atentátníka dopadli, byla:
„Legionář?“ Po více než měsíci následkům svého zranění podlehl. Policejní
vyšetřování bylo uzavřeno bez jakýchkoliv pochybností, že to byla akce
osamělého radikálního levicového anarchisty. Nicméně je zaznamenáno svědectví,
že Jan Masaryk se pak v soukromí obával, aby ho „neodpráskli jako Rašína“.
Hrad, tedy Masaryk za pomoci Beneše
posiloval svůj vliv hlavně peněžními subvencemi vybraným politikům a hnutím.
Zejména si takto zavazoval proudy levé, především sociální demokraty. Pod
vedením Benešovým a Kanceláře presidenta republiky (KPR), shromažďoval Masaryk
kompromitující materiály ze dvou udavačských sítí – jedni donášeli Masarykovi
via KPR přímo, druzí oklikou přes Beneše, tedy přes ministerstvo zahraničních
věcí - které pak využíval proti nepohodlným politikům, nejznámější z nich jsou
Stříbrný, Gajda a Hodža. Přes Beneše Masaryk financoval, pokud to bylo účelné,
i rozkolnické skupiny. Záměrně nepřímo, aby se v případě prozrazení mohl z toho
Masaryk vykroutit. TGM přímo nebo oklikou přes Beneše sanoval soukromé dluhy s
Hradem spřízněných politiků, vzniklé z hazardních her, z výdajů na milenky, z
přehnaného utrácení manželek a podobně. Oba taktéž stáli v pozadí různých afér
deklasujících pověst některých nepohodlných politiků.
Dost ministrů a politiků hned od počátku
nevidělo rádo snahy Masaryka o větší vliv na řízení státu a o pravomoci nad
ústavní rámec a snažili se mu podávat, tedy Kanceláři presidenta republiky, co
nejméně informací. Nejdříve si KPR jako možný protitah představovala, že za
ministry a politiky vyšle své zaměstnance, kteří z nich po způsobu žurnalistů
potřebné informace vylákají, ale ukázalo se, že je mnohem účinnější získat pro
tuto činnost za peníze nebo na základě osobních sympatií řadu novinářů a jiných
osob, protože politici si před nimi dávali méně pozor, co říkají, zejména pokud
to byla neoficiální sdělení. O některých z nich se rozneslo, že jsou
informátory Hradu, o jiných to zůstalo utajeno.
To byl základ ohromné a vysoce efektivní
zpravodajské sítě Hradu propojené s obdobně organizovanou tajnou informační
sítí Benešova ministerstva zahraničí. Ti, o kterých se nevědělo, že donášejí Hradu,
se zdráhali posílat zprávy poštou, byť jen strojopisné a podepsané kryptonymem
nebo šifrou, takže se hbitě vymyslela účinná metoda rychlého, spolehlivého a
diskrétního doručování přes četné, i v noci volně přístupné schránky pro
podávání inzerátů při redakcích a vydavatelstvích prohradních novin.
Masaryk tedy řídil stát za vydatné pomoci
rozsáhlé sítě informátorů, udání shromažďovala a prezidentu předávala Kancelář
presidenta republiky, která měla v rukách také Emanuelem Voskou ukradené
dokumenty z vídeňského policejního archivu z doby mocnářství – kdo si příliš
vyskakoval, byl jí lustrován, a našel-li se o něm záznam, byl také rychle
usazen. Lidé, i proslulí Pátečníci a další velmi známé osobnosti, psali
většinou pod šifrou udavačské dopisy o tom, kdo, kde, co řekl, udělal, co
zamýšlí a podobně, mnohdy s vlastními doporučeními a s upozorněními typu:
„Slovutný pane presidente, račte si na něj dáti pozor!“ Tyto dopisy s adresou
„President Masaryk, Hrad“, házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů.
Ráno s nimi redakční poslíčci spěchali na Hrad.
Jindy Hrad, zejména když neměl k dispozici
kompromitující materiály z vídeňského policejního archivu, volil jiný difamační
postup. V případě Jiřího Stříbrného zvolil okliku přes pražské kameloty. „Ti jsou,“
jak prohlásil Masaryk, „většinou komunisté, ale bez výjimky jsou leví; odmítají
zásadně fašistický tisk, ale kolportují tisk, který výslovně nenapadá
komunisty.“ Organizace kamelotů si přivydělávala vydáváním nepravidelných
bulvárních letákových novin a tak Hrad přes prostředníka, vystupujícího jako
soukromý podnikatel, začal v červnu 1926 šířit přes kameloty letákové noviny s
názvem Minuta (demokratických rozhovorů), které útočily na fašismus, ale
zejména na Stříbrného, což byl jediný účel jejich existence.
Uveďme pro zajímavost i Masarykovy
instrukce z 3. 10. 1931 pro vyřazení Jiřího Stříbrného z politiky: „Klíčové
není, zda bude Stříbrný zatčen… o to běží, aby podle zásluhy… byl odsouzen.
Nutno s ním okamžitě zahájiti soud pro křivopřísežnictví, další causu,
korupční, předati porotě mimopražské.“ Žádal „zvěcniti“ cenzuru a konfiskovat
články podle „smyslu“, nikoli pouze dle slov. „Dáti naučení o tom orgánům
dotyčným ústní, ne písemné… Všecka ministerstva a úřady státní vůbec důsledně
opravujtěž všecky nepravdy a lži tisku Stříbrného.“
Hlavním, neoficiálním šéfem udavačské sítě
Hradu se stal Karel Čapek dnes proslulý svým esejem Proč nejsem komunistou.
Myšlenky jím vtělené do této úvahy však neznamenají, že byl demokrat. V létech
1931–1932 ve své korespondenci s Tomášem Masarykem Čapek prezidenta naléhavě
nabádal, aby rozpustil parlament, zavedl diktaturu, stavy a fašistickou vládu
jako v Itálii. Pak napsal 17. 6. 1936 v moskevské Pravdě v souvislosti s novou
„stalinskou“ ústavou SSSR: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to
země vytvářející nový typ demokracie, Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko nad štít
demokratické zásady, popírané v některých zemích… Hned teď, po uveřejnění
návrhu nové ústavy SSSR, je možno říci, že v dějinách Evropy začíná se nová
éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět. Zejména hluboko na mne
působí, že návrh nové ústavy SSSR nedělá rozdíl mezi rozličnými národy. Nová
sovětská ústava nejenom uskutečňuje hesla Veliké francouzské revoluce, ale
rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem a
pokračovatelem evropské kultury.“
Během trvání první republiky se z tajných
fondů československého ministerstva zahraničí platily desítky milionů korun
zahraničním i domácím časopisům, novinářům, nakladatelstvím a dalším
jednotlivcům, aby pochvalně psali o Masarykovi, Benešovi a o politice
československého státu. Jen menší část z toho pocházela oficiálně ze státního
rozpočtu. Odkud pocházely zbylé prostředky pro tajné fondy ministerstva zahraničí,
se můžeme jen dohadovat. Korumpování tisku a žurnalistů sice šlo přes Benešovo
ministerstvo zahraničí, ale bylo iniciováno samotným Masarykem, který jen
opakoval jím vyzkoušený postup z první světové války. Například Štefanu
Osuskému, československému vyslanci ve Francii, poslal Beneš v roce 1922 na
výše uvedené účely 401 600 franků, v roce 1927 746 000 franků a v roce 1938
franky v hodnotě 3 346 534 korun. Henry W. Steed dostal z Benešových fondů
jednorázově 10 000 ₤ pro svůj časopis Review of Reviews, pak dostával tučné
honoráře i za nenapsané články, například za šest měsíců 13 000 ₤, což činilo
tehdy více než dva miliony předválečných korun. Jiný údaj vyčísluje odměnu jen
Steedovi z československých státních financí za dva roky 1923–1924 částkou 23
000 ₤, v dnešní hodnotě přes 1 000 000 ₤.
Ministerstvo zahraničních věcí přímo
subvencovalo ze svých tajných fondů vydávání zahraničních časopisů a novin ve
Francii, v Anglii, Švýcarsku, Jugoslávii, Rakousku, Kanadě a jinde. Například
do září 1930 se vydalo vídeňskému „tiskovému fondu“ přes 3 500 000 šilinků, v
roce 1931 dostala bělehradská Pravda subvenci ve výši 50 000 korun. Vyplácely
se odměny redaktorům Daily Guardian, Sun and Daily Telegraph, Evenings News,
Labour Daily a podobně. Ministerstvo zahraničních věcí v Praze se v roce 1928
zavázalo krýt schodek francouzského časopisu Le Monde Slave do výše 380 000
franků ročně, subvence dostávaly Liberté, Paris Soir, Temps, Paris National,
Journal des Debats a podobně – celkem jich ve Francii bylo třicet. V Kanadě ČSR
tajně subvencovala noviny La Presse, Daily Star, The Gazette v Montrealu a v
Torontu Star Weekly a Globe.
Ruský historik Pavel N. Miljukov, přítel
Masarykův a Benešův, obdržel touto cestou např. v roce 1930 260 000 Kč, v roce
1931 200 000 Kč a v roce 1932 400 000 Kč, subvence plynuly i Kerenského
exilovým novinám Dni a Volja Rossii. Ministerstvo zahraničí vlastnilo vídeňskou
Verneyovu tiskárnu, čtyři rakouské deníky Börse, Stunde, Bühne a Wiener Tag.
Náklady na financování jen Verneyovy tiskárny se odhadují na přibližně 40 000
000 Kč. Přes subvence různých rakouských nakladatelství ovlivňoval
československý stát i další deníky, např. Neue Freie Presse, Morgen, Tagblatt,
Volkszeitung, Kleine Zeitung a časopis Mein Film.
Subvencemi či zjevnější korupcí získával
Masaryk s Benešem přízeň i zahraničních politiků a veřejných činitelů včetně
úředníků a představitelů Společnosti národů! Každé druhé vídeňské noviny byly v
třicátých letech financovány Benešem a z peněz československých daňových poplatníků.
Z tajných fondů ministerstva zahraničí byly hrazeny i zájezdy vhodných osob a
delegací do republiky a po republice. Deficity provládního domácího tisku,
např. novin Prager Presse, za období 1921–1930 v celkové výši přes 60 000 000
korun plně hradilo ministerstvo zahraničí, tedy Masaryk via Beneš z tajných
fondů. V dalších letech se jím hrazené ztráty pouze tohoto deníku pohybovaly
ročně kolem 4 000 000 Kč. Hrad ovlivňoval nebo přímo ovládal pomocí financí
velkou část domácího tisku. Hradními nakladatelstvími byly hlavně Orbis a
Melantrich, mezi prohradní noviny patřily Národní osvobození, České slovo,
Prager Tagblatt, Prager Presse, Tribuna, Lidové noviny, Přítomnost a další.
Novinář Lidových novin Hubert Ripka,
později člen československé exilové vlády v Londýně, dostával z tajného fondu
ministerstva zahraničí každých pár týdnů částku mezi dvěma a deseti tisíci
korun údajně na zahraniční cesty (vyplatí se to srovnat s tehdejšími cenovými
relacemi a průměrným platem, denní minimální mzda byla 18 Kč). Beneš dostával
státní peníze také rovnou na ruku, aniž uvedl, na co je potřebuje, natož aby je
vyúčtoval. Podle stvrzenek jím podepsaných převzal jen v období od ledna 1934
do listopadu 1935 v sedmi částkách dohromady 9 000 000 korun.
Vraťme se k Masarykovi. V roce 1933 se
většina jeho interview točila okolo pojmu demokracie a diktatura. Protože od
světové války byl v zajetí svých obsedantních představ o škodlivosti monarchií,
kde panovník odvozuje svou roli od Boha, a nenávistí k římsko-katolické církvi,
hlásal protikladnost demokracie a teokracie, za hlavní hrozbu považoval
katolicko-germánský monarchismus, což mu bránilo pochopit podstatu totalitních
hnutí: bolševismu, fašismu, nacismu. Britskému novináři W. B. Slaterovi řekl
Masaryk podle Lidových novin z 19. 3. 1933, že „ve fašismu jest jakýsi prvek
demokracie. Aby měl úspěch, musí fašism vyhovovati veřejnému cítění a zájmům.
Mussolini zatlačil monarchism.“ Američanu E. A. Mowrerovi v červnu 1933 pravil:
„Noví vůdcové potřebují podporu národa a všichni vycházejí z lidu: Hitler,
Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu. Také to jest určitý druh
demokracie.“ Dalšímu Američanu, S. Stoneovi, prohlásil v srpnu 1933:
„Demokracie činí opatření, pokud jde o soustředění moci do několika málo rukou
v době krise; dokonce i Hitler byl německým lidem zvolen. President Roosevelt
má rovněž diktátorské pravomoci.“ Ještě zřetelněji se vyjádřil v interview
londýnskému listu Morning Post v říjnu 1933: „Demokracie není, za určitých
okolností, neslučitelná s diktaturou… Demokracie však musí býti řízena experty…
Mám právo jmenovati ministry, kteří jsou pro funkci nejlépe vybaveni, ať sedí v
parlamentu, nebo ne… A mohu propustiti ministra, kterého nepovažuji za
vhodného.“ Jeho výroky o potřebě, aby hlava státu jmenovala „vládu odborníků,
těch, co znají umění vládnouti spíše než počítati hlasy“, vedly novináře A. B.
Austina k námitce, že „to byl přesně argument pana Mussoliniho“. Masaryk dodal,
že volby, hlasování „může býti tím nejcennějším ukazatelem pro ty, kteří
vládnou. Většina členů našeho parlamentu se nemusí hoditi pro vládnutí, avšak
představují různé části naší země s různými problémy a různými potřebami. To,
co říkají, se zaznamenává, a jejich odlišná pojetí se zvažují při koncipování
vnitřní politiky.“ To nezní vůbec demokraticky a není divu, že jistí politici
se vždy zdráhali vybavit Masaryka většími pravomocemi.
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Masaryk-coby-cisar-maleho-imperia-vladnouci-pomoci-udavacu-a-intrikan-616294
Žádné komentáře:
Okomentovat