Rozchod Čechů s Němci

Tomáš Krystlík


Bude asi nejlépe, necháme-li se při výkladu vést axiomaty českého dějepisu, který se vykládá ve školách, a na nich pak ukážeme, jak se vztah mezi oběma národnostmi v jednom státě vyvíjel.

První axiom české historiografie tedy zní: Království české patří Čechům, tj. lidem s mateřským jazykem českým. Obyvatelé Království hovořící německy jsou přistěhovalci, kolonisté. Podle něho mají Češi mají nárok na území až po hraniční hory a hvozdy Království, daleko za jazykové hranice českého národa. Odkud se tento názor vzal?

Prvním československým státníkem, který český nárok veřejně vyjádřil, byl Tomáš Masaryk ve svém projevu k Revolučnímu národnímu shromáždění 22. 12. 1918 bezprostředně po svém návratu s exilu: Řekl: „Území obývané Němci, jest území naše a zůstane naším… My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovati naše značné menšiny české v tak zvaném německém území.“ Konstatujme pro pořádek, že v německých sídelních územích v Království českém tehdy žilo méně než 5 % Čechů.

O den později, 23. 12. 1918, pronesl Masaryk v Německém zemském divadle v Praze (ve Stavovském divadle, dnes J. K. Tyla) ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům Česka: „Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti… I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát.“ Z toho vyplývá zcela nezvratně, že v jedné z obou svých řečí, pronesených během dvou dnů, zcela očividně lhal.

Dalším častým zdůvodněním práva Čechů definovaných jazykově na Regnum Bohemiae, Königreich Böhmen bylo osídlení českých zemí Slovany, pozdějšími Čechy, v 6. století po Kristu, tedy před Němci, kteří byli zváni do Království od století 12. Toto tvrzení ale neobstojí, protože prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl v létech 6 před Kristem do roku 18 po Kristu Marbod (Marobud), což byl to Markoman, tedy Germán, který vládl i dalším germánským kmenům.

Po první vlně přílivu Němců do Království dochází v první polovině 16. století k další silné migraci německy mluvících a Románů do Čech, čím dál více se vlivem obchodu a řemesel začíná v zemi uplatňovat němčina. Českými historiky zdůrazňovaná germanizace českých zemí po bitvě na Bílé hoře začíná tedy o století dříve. Již před českým stavovským povstáním byla země jasně českoněmecká, úřadovalo se německy, česky, král užíval latiny, němčiny nebo románských jazyků. Německá příjmení byla v Čechách a na Moravě v převaze již v druhé polovině 16. století. Berní rula z roku 1654 a soupisy poddaných z té doby vykazovaly z 800 tisíc obyvatel, které přežily třicetiletou válku, 500 tisíc nositelů německých příjmení. To sice není důkaz převahy Němců v zemi, ale nicméně je to silnou indicií.

Po Bílé hoře ze země odešli měšťané a šlechtici (cca 36 000 lidí), kteří se nehodlali pokatoličtit nebo přijmout židovskou víru; poddaní museli zůstat na místě a rekatolizovat. Vzdělanější vrstvy obyvatel Českého království hovořící jak česky, tak německy, musely v poměru cca 1 : 1 opustit Království. Ne však zcela: mohli odejít beze změny víry do Ašska, což bylo v rámci Království českého tzv. říšské bezprostřední léno, Slezska (které dnes leží hlavně v Polsku) nebo do Dolní a Horní Lužice, dnes hlavně v Německu. Po třicetileté válce, která následovala a ve které zahynuly téměř 3/4 obyvatelstva Království, bylo třeba obyvatelstvo doplnit. Odkud, když jazykoví Češi mimo Království nežili? Logicky tedy hlavně ze sousedních zemí převážně německy mluvících.

Josef Jungmann zveřejňuje v roce 1806 v Hlasateli svůj článek Rozmlouvání dvoje o českém jazyku, kde poprvé v českém prostředí aplikuje Herderův koncept posloupnosti rodina – kmen – národ – národní stát, vyzdvihuje po jeho způsobu úlohu jazyka a kmenových zvyků pro národ. Bernard Bolzano přichází v roce 1810 ve své přednášce o lásce k vlasti s myšlenkou, že Češi a Němci mají tvořit v Království jeden národ a již tehdy uvádí, že německá část českého národa pohrdá českou. O šest let později v jiné přednášce již charakterizuje jejich vztah jako vzájemnou nevraživost. Historik Miroslav Hroch podotýká: „Učit se německy znamenalo pro českého studenta učit se jazyku již vyspělému a jazyku elit, tedy jeho status se tím zvyšoval. Naproti tomu učit se česky znamenalo pro německého studenta učit se jazyku poddaných a služebnictva.“ Dodejme též: jazyku nepostačujícímu požadavkům doby.

Základní školní vzdělání tvořily na přelomu 18. a 19. století jedno- až dvouleté školy triviální české a německé (z latinského trivium, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání), na ně navazovaly tříleté, již pouze německé hlavní školy a na ně šestiletá německá gymnázia. Hlavním důvodem byla terminologická nedostatečnost češtiny - po odchodu inteligence po Bílé hoře zůstalo udržovaní jazyka na lidech s nedostatečným vzděláním a na Němcích disponujících vyšším vzděláním. Konverzační lexikony, jednojazyčné slovníky vysvětlující význam slov v jazyce, i cizích, byly v němčině k dipozici od roku 1796 (Brockhaus). Vynutila si je doba, kdy zákony začaly být vydávány v živých jazycích. Riegerův slovník naučný začal být vydáván až od roku 1860. Kdo ze vzdělanců byl ochoten čekat několik desetiletí (ve skutečnosti to trvalo století), než čeština, beznadějně nepostačující terminologicky požadavkům vědy, řemesel, obchodu, později průmyslu, to dotáhne na úroveň němčiny? V roce 1784 byla na pražské univerzitě mimo lékařskou a bohosloveckou fakultu zavedena němčina jako vyučovací jazyk, což byl prbní zlom. K druhému, tj. k oddělení české části univerzity došlo z iniciativy panovníka až v roce 1882, tedy za jedno století.

Od Jungmanna pochází výzva k upravování historie, když v roce 1822, podepsán s patronymem (rusky otčestvem) jako Josef Josefovič Jungmann, napsal: „Nám jest historie třeba, ne příliš obšírné, která by jen hlavními momenty, filosoficky a živým slohem přednášejíc, ducha neunavila, ale jej uchvátila… předky Čechů znát učila a vlastenectvím nadchnula. Pěkná historie byl by skorem nejlepší prostředek ku povzbuzení národnosti.“ Historie se tedy stává vedle jazyka a slovanské myšlenky hlavním opěrným pilířem české národnosti, český středověký stát je adoptován jako stát českonárodní. Němci českých zemí jsou v tomto pojetí dějin pokládáni za cizince a přistěhovalce, z českého národa jsou vyřazeni.

František Palacký v 1822 obesílá vídeňské periodikum Jahrbücher der Literatur rozsáhlou statí o českém národním vývoji, v němž husitství vysvětlil Palacký jako spor, v kdy se národní strany staly také stranami náboženskými, a ozbrojený boj byl podle něj také válkou národní. Jan Žižka vedl své válečníky nejen na obranu nové církve, nýbrž i českoslovanského národa (v originále böhmisch-slawische Nation). Pravda to nebyla.

Palacký, v heslu Böhmen (Čechy) pro Brockhausův konverzační lexikon v roce 1833 tvrdil, že čeština se již stala formou i obsahem evropským jazykem, vyhovujícím téměř všem požadavkům doby v umění a vědě. Pravda to nebyla. Jungmannův pětidílný Slovník česko-německý, který měl dokázat rovnocennost češtiny s němčinou, začal vycházet až v roce 1835. Jungmann si musel mnoho výrazů vypůjčit z jiných jazyků nebo si je zcela nově vytvořit, protože v češtině neexistovaly. Takže to byl de facto podvod.

Historik Miroslav Hroch tvrdí, že česká šlechta zůstala stranou českého národního hnutí nikoliv z důvodu odmítání češtiny jako druhého zemského jazyka, nýbrž především proto, že pro ni byla nepřijatelná rovnocennost českých plebejských vzdělanců s urozenými, což bylo obsaženo v programu českého národního hnutí – i pro posledního rolníka se požadovala rovnost se šlechtici jen proto, že český venkovský lid je uchovatelem posvátného českého jazyka.

V březnu 1848 vychází 12 let po německém vydání první díl Dějin Čech pod novým názvem Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě česky, s názvem i textem odlišným od původní verze. V českém vydání byla Palackým historie mnohem více zmanipulována než ve vydáních německých. V českém znění se například psalo o České říši, v německém jen o Čechách, římskoněmecký trůn v německém vydání byl v českém jen římský. Jana Žižku vylíčil Palacký jako upřímného demokrata a zcela nesmyslně trval na spřízněnosti vojenských způsobů ruských kozáků se starotáboritskými řády. Českým vydáním dílů Dějin národu českého proniká Palackého výklad českých dějin coby heroických mezi prostý lid neznající německy. Důsledkem je rychle šířící se přesvědčení, že jen jazykoví Češi mají nárok na české země coby původní obyvatelstvo a německé obyvatelstvo jsou pouzí přistěhovalci.

To se celkem brzo projevilo. Božena Němcová v roce 1850 napsala, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. Ve zprávě z Prahy z ledna 1851 ministru vnitra Alexanderu von Bach se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi (jazykově) jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“



Axiom druhý: Ač Němci měli v ČSR zaručena všechna občanská práva…


10. 9. 1919 byla s ČSR uzavřena mezinárodní smlouva vymezující práva občanů náležejících „k menšinám ethnickým, náboženským nebo jazykovým“ (tzv. Malá smlouva saintgermainská) obsahující i závazek poskytnutí autonomního postavení Podkarpatské Rusi. Smlouva sice chránila jinojazyčné menšiny v ČSR před útlakem, ne ale před přenárodňováním a nátlakem. Smlouva měla mít přednost před zákony vnitrostátními včetně ústavních, jak v jejím textu bylo stanoveno, ale ČSR to ignorovala a československé soudy vnitrostátní závaznost menšinové smlouvy odmítaly. Češi chápali nový československý stát oprávněně jako svůj výtvor, avšak již neoprávněně jako své výlučné vlastnictví. Například ústava a 1180 zákonů bylo schváleno zcela nevoleným parlamentem bez účasti poslanců národnostních menšin, dokonce i bez Slováků. Na papíře bylo na první pohled zaručeno vzorné zacházení s národnostními menšinami v ČSR, skutečností byla neexistence skupinové demokracie a diskriminace menšin, které byly všude nad úrovní obce nebo okresu zcela logicky vystaveny přehlasování státotvorným národem. A všude i na nejnižší úrovni byli vystaveni povolovacímu řízení úřadů v rukou osob národnosti československé.

Český nacionalismus byl militantní. Olomoucký list Pozor 2. 10. 1920 psal: „S Němci zápasíme již více než tisíc roků. Oni jsou ve svém charakteru a od přírody zločinní a jakékoli kulturní ovlivňování jest zbytečné. Na ně nepůsobí ani náboženství, ani věda, ani umění, nic je nemůže zlepšiti nebo změniti.“ Večerní České slovo z 19. 10. 1920 zdůraznilo, že se vše udělalo (rozuměj: ze strany Čechů), aby došlo ke smíření s Němci, ale vše bylo marné. „Měli by se raději pověsiti na šibenice a kandelábry, než jim dáti rovnoprávnost,“ psalo se v něm.

Za úřední řeč, „státní jazyk“, stanovil jazykový zákon v roce 1920 výhradně jazyk československý. Úřady směly jednat v daném menšinovém jazyce a pouze v soudním okrese s minimálně 20% menšinou daného jazyka. To se týkalo všech národnostních menšin ve státě - výklad povedeme na příkladu menšiny německé. Státním zaměstnancům např. na železnici, na poštách, v tabákových a muničních továrnách a zbrojovkách, bylo zapovězeno v práci mluvit jinak než ve státním jazyce – zde musel Němec českých zemí mluvit se zákazníkem nebo se svým spolupracovníkem, též Němcem, pod trestem jen česky; nebo železničář, Němec prodávající jízdenky, nesměl podle předpisu ani v německých sídelních územích pod sankcí rozumět požadavku či dotazu pronesenému v němčině a musel odpovídat zásadně ve státním jazyce československém.

Přitom v Předlitavsku zaniklého Rakouska-Uherska (rakouské země, české země, Halič, Bukovina), tedy i v českých zemích, úřední jazyk nebyl zaveden, žádný jazyk nebyl ve „vnějším styku“ mezi úřady a státními podniky povinný. Zákonem zaručeno bylo právo každého obyvatele Předlitavska dostat odpověď od úřadu v jazyce, ve kterém se k němu obrátil. Během světové války byla přechodně zavedena zásada, že soudy musejí mezi sebou komunikovat německy. Zvláštní situace byla ve Slezsku mezi roky 1851-1907, kdy Slezský zemský sněm prohlásil formy češtiny a polštiny ve Slezsku za dialekty a nařídil vést úřední jednání v němčině. To se změkčovalo nebo nepříliš dodržovalo, až v roce 1907 se vše postupně vrátilo k původnímu stavu, kdy se lidé mohli obracet na úřady v jakémkoliv jazyce a v něm dostali také vyřízení.

Zavedení státního jazyka v ČSR nebyla pouze otázka národnostní prestiže, nýbrž o citelný zásah do sociálně ekonomické struktury obživy cizojazyčného obyvatelstva. Do roku 1930 se podíl německých státních zaměstnanců v českých zemích, např. pošty a železnic, snížil na 12,7 % (podíl Němců v obyvatelstvu: jedna třetina obyvatel). Podíl Němců zaměstnaných v soudnictví a veřejné správě se snížil na 15 %, ve školství na 23 %, v armádě zůstalo důstojníků a déle sloužících německé národnosti jen 5 %. Pro srovnání poměry v Maďarsku ze stejné doby. V nařízení z roku 1924 o jazykových znalostech úředníka v oblastech s menšinami, kde menšina měla alespoň 20% podíl, se pravilo, že ve veřejné službě smí být zaměstnán člověk, který ovládá pouze jazyk dotyčné menšiny.

Omezení se netýkala pouze německé menšiny. Nový administrativní systém zavedený v roce 1922 odňal městský status 35 slovenským městům z obav vlivu protivníků československého režimu v jejich samosprávách, takže na východ od Moravy zbyla pouze čtyři města: Bratislava, Košice, Užhorod a Mukačevo. Rozloha jižních okresů s maďarsky hovořícími byla protažena severním směrem, aby v nich podíl Maďarů klesl pod 20 %. Tak se stalo, že v bratislavské, košické, nitranské a rimavské župě bylo oficiální užívání maďarštiny v úředním styku s maďarskou menšinou zakázáno.

Volební kraje pro parlamentní volby byly utvořeny s citelným poškozením nečeského obyvatelstva republiky. V parlamentních volbách 1920 byla potřeba v německých volebních krajích v průměru 47 716 hlasů na jeden mandát, v českých 39 957 a v ma-ďarských volebních krajích 109 847 hlasů, tedy o 20 až 275 % více hlasů než v českých volebních krajích.

Pozemková reforma poškodila nečesky mluvící. Z 240 000 ha do roku 1925 zabrané půdy dostali Němci českých zemí kolem 600 ha, což činí 0,25 %, tedy prakticky nic; ze 120 000 ha lesů bylo Němcům a Maďarům přiděleno 480 ha, tedy 0,40 % Podle petice Společnosti národů z 24. 10. 1925 patřilo před reformou cca 50 % přerozdělené půdy příslušníkům národnostních menšin, tedy hlavně Němcům, ale přidělena a prodána byla z 99,03 % lidem národnosti československé.

V poválečných letech rozhodoval o přídělu surovin a uhlí továrnám stát, a tímto mechanismem podporoval zcela zjevně české podniky proti německým. Navíc státní a věřejné zakázky dostávali jen Češi a české podniky. Dále stát nařizoval akciovým společnostem propustit určitý počet německého osazenstva a místo nich zaměstnat české. V roce 1925 se začalo s „redukcí“ počtu státních zaměstnanců v pozoruhodném poměru: propuštěno bylo 15 000 Čechů a Slováků, ale 18 000 Němců a Maďarů. Vláda tuto statistiku podle národností nezveřejnila. Německy mluvící účastníci první světové války byli povoláváni na vojenská cvičení, kde byli hromadně degradováni. Mezi 141 československými generály nebyl ani jediný německé národnosti, jeden Slovák a tři Rusové (ale též žádný Maďar nebo Polák!). Češi bez Slováků tvořili 87 % důstojnického sboru.

Národnostní složení afiliací podniku v jinojazyčných sídelních oblastech např. v německých, maďarských nebo polských, se muselo řídit podle poměru národností v sídle centrály.

Podle prováděcího nařízení k jazykovému zákonu z roku 1926 se písemné a ústní zkoušky ze státního československého jazyka vztahovaly také na notáře, soudní tlumočníky, geometry, majitele inženýrských kanceláří, důlní inženýry, obvodní a obecní lékaře. Povinnost označovat českými nápisy všechny živnosti včetně restaurací vedla k tomu, že i v nejzapadlejší vesnici v německém sídelním území musely mít hospody jídelní lístek nejdříve v češtině a pak v němčině.



Třetí axiom: Ač měli Němci v ČSR zaručena všechna občanská práva, rozbili republiku, zradili Československo.


Když Němci českých zemí museli po celou dobu trvání československého státu žádat centrální orgány v Praze, aby jim povolily každou sebemenší věc, což za rakouského mocnářství bylo svěřeno obcím, maximálně nadřízenému okresu, není divu, že usilovali o autonomii. I v obcích, kde nebyl třeba ani jediný Čech, musely být nápisy na prvním místě ve státním jazyce, pak teprve v tzv. pomocném jazyce, jídelní lístky musely být dvojjazyčné, o každé pojmenování nebo přejmenování parčíku nebo ulice musela si obec vyžádat schválení ministerstva vnitra v Praze.

Úsilí o autonomii bylo posléze zformulováno v požadavcích sudetoněmecké sociální demokracie DSAP a v tzv. karlovarských požadavcích Sudetoněmecké strany SdP. Wenzel Jaksch, předseda sudetoněmecké sociální demokracie DSAP, zformuloval 23. 4. 1938 v interview pro britský Daily Telegraph sedm požadavků vedoucích zčásti i k modifikaci československého státního zřízení. Nejzávažnějším požadavkem bylo rozčlenění státu do národnostních kantonů po švýcarském způsobu. Jakschův rozhovor byl otištěn v deníku strany Sozialdemokrat. Karlovarské požadavky vznesené SdP 24. 4. 1938 byly Henleinem ministerskému předsedovi Milanu Hodžovi předloženy dva týdny předem a ten po seznámení s nimi slíbil, že nevznese z ústavně právního hlediska námitky. Konrad Henlein ve svém karlovarském projevu prohlásil: „Jsem přesvědčen, že řadoví příslušníci československého národa jsou v zásadě mírumilovní a ochotni ke smíření; nevěřím na nenávist a svár, jsem přesvědčen, že se československý lid musí zbavit štvavého tisku. Němci se nemohou po dvacetiletém útlaku zúčastnit letošních oslav dvacátého výročí tohoto státu. Češi během těchto dvaceti let neudělali nic proto, aby nás vnitřně získali pro tento stát, do kterého jsme proti své vůli byli začleněni. Pokud chtějí čeští státníci vážně vytvořit skutečné přátelské sousedské vztahy k Německu, jsou pak bezpodmínečně nutné následující revize: (1) falešného českého historického mýtu, (2) nešťastného názoru, že úkolem českého národa je tvořit slovanskou hráz proti tzv. německé expanzi na východ, (3) zahraničně politické zásady, která dosud vřazovala tento stát mezi nepřátele německého národa. Český národ si musí uvědomit, že nová úprava vztahu k Velkoněmecké říši není možná bez revize vztahu k naší národní skupině. Pokud má dojít k mírovému vývoji v rámci československého státu, musí být podle přesvědčení Sudetoněmectva nezbytně vytvořeno nové státní a právní uspořádání, které by mělo obsahovat:
1. Plnou rovnoprávnost, tj. úplnou rovnost německé národní skupiny s českým národem
2. Uznání německé národní skupiny jako právnické osoby k ochraně této rovnoprávnosti ve státě
3. Stanovení a uznání německého sídelního území
4. Vybudování německé samosprávy v německém sídelním území ve všech oblastech veřejného života, pokud se jedná o zájmy a záležitosti německé národní skupiny
5. Zákonná ochranná opatření pro ty státní příslušníky, kteří žijí mimo uzavřené sídelní území svého národa
6. Odstranění veškerého bezpráví a nahrazení všech škod, které sudetským Němcům v důsledku tohoto bezpráví od roku 1918 vznikly
7. Uznání a provedení zásady: v německém území němečtí zaměstnanci veřejné správy
8. Plnou svobodu přiznání se k německému národu a k německému světovému názoru“
Požadky to byly z hlediska demokratického státu nenapadnutelné, byť body 2 a 4 vyžadovaly přestavbu státu na federativním základě.

Česká reakce byla odmítavá. Např. Hraničář, periodikum Čechů v Sudetech, k tomu napsal: „Karlovarské požadavky SdP musíme zcela odmítnouti… Jsme ochotni poskytnouti této menšině stejná práva, jako mají Lužičtí Srbové v třetí říši… Požaduje-li SdP reparace, budeme musiti požadovati reparace za škody způsobené našemu národu za tři sta let.“ Naprosto nesmyslné stanovisko, ale český šovinismus byl již dávno v celé české společnosti usídlen.

Sudetoněmecká strana (SdP) předložila 9. 6. 1938 československé vládě memorandum o soužití národností v jednom státě, nazvané Skizza nového uspořádání vnitrostátních záležitostí. Pravilo se v něm, že demokracie vyžaduje rovnost práv a příležitostí pro rozvoj nejenom pro jednotlivce, nýbrž i pro národy a národnostní skupiny v rámci státu. Definovaly se v něm sjednocené národnosti státu, z nichž každá je právnickou osobou s vlastními vládními orgány a s příslušným podílem ve vládě státu. Každá národnost musí mít své autonomní území s recipročními právy pro menšiny tam žijící. Zákonodárná moc se svěří parlamentu státu ve všech záležitostech nepatřících do národní autonomie. Parlament se měl skládat z národnostních skupin poslanců, z nichž každá měla tvořit zákonodárný sněm vlastní národnosti s pravomocí řídit vlastní finance a volit prezidenta autonomní vlády. Prezidenti autonomních vlád měli být ex officio členy ústřední vlády a nejvyšší obrany státu. V ministerstvech, která zůstanou pod pravomocí státu, s výjimkou ministerstev obrany, zahraničních věcí a financí, budou vytvořeny národní sekce. Národní sekce by měly být zřízeny i u soudů druhé instance a u nejvyššího soudu. Státní úředníci musejí ovládat jazyk svých podřízených, obyvatel, se kterými by mohli přijít do styku, a ostatních úředníků stejného postavení. Autonomní správa bude používat jazyk své národnosti. Zvláštní ustanovení pro Prahu zajistí, aby se v ní všechny národnosti cítily stejně doma. Autonomní správy by měly dostávat peníze ze státního rozpočtu. Nezbytnou reorganizaci státu musí stanovit zákon, který nebude moci být změněn hlasem většiny. Ve spojitosti s pozemkovou reformou, vyšším vzděláváním, menšinovými školami, dotacemi bankám a se zákony o legionářích bude nutné poskytnout německé národnostní skupině reparace za škody způsobené během trvání republiky.

Všechny tyto požadavky byly opět slučitelné s demokratickým zřízením, ale tomuto pokusu o dosažení rovnoprávnosti mezi osmi národnostmi ve státě se sluchu nedostalo. Vláda sice přijala memorandum SdP jako základ pro diskusi o řešení, vzbouřil se však český tisk v duchu českého šovinismu. Např. České slovo: „Naší povinností jest v žádném případě neustoupiti těmto provokativním návrhům.”

O míře příklonu Sudetoněmců k nacismu a snaze o odtržení od ČSR svědčí i následující fakta. Za prvé při dlouho odkládaných komunálních volbách v německých sídelních územích 22. a 29. 5. 1938 a 12. 6. 1938 zvolilo kandidáty Sudetoněmecké strany SdP 90 %, 92 % a 90,9 % německého obyvatelstva. Jelikož v programu všech sudetoněmeckých politických stran chyběl jakýkoliv požadavek secese území od ČSR, lze výsledek voleb interpretovat coby plebiscit s výsledkem, že všichni němečtí voliči hlasovali pro autonomii v rámci ČSR a proti odtržení německých sídelních území od ČSR.

11. a 12. 9. 1938 dochází v některých místech v německých sídelních oblastech k bitkám mezi Němci a Čechy, což čeští historici nazývají sudetoněmeckým povstáním. Po třech dnech se situace uklidnila. Hubert Ripka, novinář, pozdější ministr a hlavní architekt plošného vyhnání Němců, uvádí ve svých dvou knihách vydaných ve Velké Británii a nikdy do češtiny nepřeložených, že ze 49 německých politických okresů v českých zemích došlo k nepokojům jen v 16 z nich, přičemž v průmyslových centrech jako Liberec, Ústí nad Labem, Jablonec, Podmokly, Teplice panoval naprostý klid. To čeští historici tají.

Československá policie ale zcela rezignovala na udržení pořádku v německých sídelních územích, československé vojsko se stáhlo do vnitrozemí za první opevňovací linii, takže se vytvořilo pásmo nikoho, kde se československá státní moc vzdala své funkce, např. ve Šluknovském výběžku, v Javornicku (u Jeseníku), na Osoblažsku, v Chebsku, v Ašsku. Počínaje 21., někde 22. 9., se československá exekutiva stáhla plně z okresů Cheb, Jáchymov, Kraslice a Karlovy Vary. Personál zdejších československých úřadů a služeben v té době již většinou uprchl. Výkon československé státní moci se zhroutil sám o sobě. Na Hitlerův pokyn nechal Henlein, uprchlý do Německa, 21. 9. státní správou opuštěné oblasti obsazovat sudetoněmeckým Freikorpsem. 22. 9., opět na Hitlerův pokyn, se zastavilo toto zabírání Freikorpsem, aby se v něm od 26. 9. zase pokračovalo. Důvody těchto protikladných Hitlerových pokynů nejsou známy. Od 23. 9. probíhala československá mobilizace, která na tomto stavu nic nezměnila. Ani zde nemohlo být o zradě Sudetoněmců řeči, protože se československé mobilizace zúčastnilo 80-85 % všech německých záložáků.

Zajímavý je soud Huberta Ripky o těchto zářijových událostech: „Kdyby byla pravda, že většina sudetských Němců pohlížela na Hitlera, kterého v jejich očích zastupoval Henlein, jako na svého, čekali bychom, že se s nesmírným nadšením chopí příležitosti k revoltě a k osvobození od českého jha. Ve skutečnosti to však byla jen menšina, skládající se hlavně z nezkušených mladých lidí, která projevovala nadšení pro… heslo ‚Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce‘. Většina příznivců SdP chtěla ‚autonomii‘, ale chyběla jim jasná představa, co si pod tím pojmem představit… Nelze dost zdůraznit skutečnost, že touha po sjednocení s Říší nebyla spontánním výrazem přání většiny sudetoněmeckého obyvatelstva. Tento požadavek byl sudetským Němcům vnucen menšinou všeněmeckých extremistů v jeho řadách… To bylo vidět na pasivitě většiny sudetských Němců za dnů revolty (v září 1938)… Bylo známo, že všeněmecký nacionální socialismus aktivně podporovala jen menšina, zatímco proudem stržená většina byla jen použita k tomu, aby vytvářela tlak na československé úřady.“

Proč tedy sudetští Němci podle dobových filmových žurnálů tak vítali Wehrmacht a Hitlera ve svých obcích? Němci českých zemí se cítili ve státě jako druhořadí občané, jako strpěná národnostní menšina. Východiskem z této situace byla jejich autonomie v rámci státu, kterou jim Češi nehodlali poskytnout, nebo nakonec i připojení jejich sídelních území k Německu. Vítání německých branných sil obsazujících pohraničí bylo vyjádřením jejich radosti z odstranění českého jha. Že později byli připojením k Říši velice zklamáni, je jiná kapitola.

Uváděné počty násilností do konce září 1938 jsou v české historické literatuře značně nadsazené. Údaje československého ministerstva vnitra hovoří o 27 mrtvých, z toho 16 Čechů a 11 Němců, do 30. 9. 1938, tj. do začátku obsazování odstoupených území.



Čtvrtý axiom: Českoslovenští Němci si vzali dobrovolně občanství Německé říše


Dne 20. 11. 1938 byla s Německem uzavřena Smlouva o otázkách státního občanství a opce, týkající se obyvatel Československem odstoupených území. Smlouva stanovovala, že říšskoněmeckými státními příslušníky se k 10. 10. 1938 stávají, bez ohledu na národnost, a pozbývají československou státní příslušnost ti českoslovenští státní občané, kteří měli 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodili před 1. 1. 1910, nebo ti, (b) kteří k 10. 1. 1920 pozbyli německou státní příslušnost. Podmínka (a) se týkala obyvatel území odstoupených Německu s výjimkou obyvatel Hlučínska, pro něž platila podmínka (b). Říšskoněmeckou státní příslušnost získaly také manželky dotyčných, jejich děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Manželka říšskou státní příslušností získat nemohla, pokud ji nezískal její manžel.

Kdo splnil ony předpoklady, dostal automaticky bez ohledu na národnost, tedy i proti své vůli, přidělenu říšskoněmeckou státní příslušnost. Pokud měly osoby s přidělenou německou státní příslušností československou národnost, teoreticky jakoukoliv, zůstala jim zachována, nikdo se o ni nestaral, protože z německého státoprávního hlediska Němec byl a je dodnes definován takto: „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost.“

Pouze osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto německo–československou smlouvou z 20. 11. 1938 říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly podle ní do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost; osoby německé národnosti nesměly. Tvrdí-li čeští dějepisci, že si Němci českých zemí v odstoupených územích dobrovolně vzali německou státní příslušnost, nebo že mohli optovat pro ČSR a nevyužili toho, lžou.

Karpatští Němci se na Slovensku říšskými státními příslušníky nestali, pokud se nenarodili v Petržalce a v Devíně - tato území připadla do Říše - a to za stejných podmínek jako sudetští Němci.

Osobám z obou států, které se stěhovaly, smlouva zaručovala, že si s sebou mohou vzít veškerý movitý majetek. Vývoz peněz, cenných papírů a sbírek velké historické a kulturní hodnoty mělo upravovat zvláštní ujednání. O nemovitý majetek měly možnost se starat z protektorátu. Nestarali-li se, byl jim posílán výnos z nemovitého majetku do protektorátu. To neplatilo pro židovský majetek, který byl arizován.

Češi, kteří v územích odstoupených Německu německou státní příslušnost podle výše uvedené smlouvy neobdrželi a chtěli ji mít, museli změnit na vlastní žádost svou národnost z české na německou. Takových bylo podle odhadu asi 100 000. Češi a Němci v protektorátu se museli dobrovolně přihlásit k německé národnosti a státní příslušnosti. Tak učinilo 70 až 120 000 Čechů - odhady se liší, protože ve statistikách nejsou odděleni protektorátní Němci, kteří se přihlašovali o německou národnost a státní příslušnost stejným způsobem jako protektorátní Češi.



5. Pátý axiom české historiografie: Vyhnali Čechy z pohraničí a za protektorátu se krutě mstili na Češích


Již měsíce před odstoupením pohraničních okresů Německé říši se stěhovaly do vnitrozemí desítky tisích německých odpůrců nacismu a židů, po odstoupení území se přidali i Češi. Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní přestěhovalci české národnosti jako popud k opuštění bydliště „skutečné potíže politické (11,92 %), skutečné potíže hospodářské (16,41 %), skutečné potíže kulturní (1,26 %), obavy před potížemi politickými (19,56 %), obavy před potížemi hospodářskými (17,33 %), obavy před potížemi kulturními (2,40 %), touhu žít mezi občany české národnosti a ideové důvody (11,82 %), touhu žít v ČSR (7,21 %), jiné důvody (8,37 %). (Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945) Násilí ze strany místního obyvatelstva jako příčina odchodu se ve výčtu nevyskytuje. Velmi podrobně píšící Jaroslav Šíma uvádí jen toto: „22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“ „Vypovězen, byl jsem členem SOS (Stráž obrany státu).“ „Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních otázkách.“ „Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl.“ Přitom ve zjitřelém prvním poválečném roce, kdy byla tato publikace vydána, byla ideální příležitost násilí na Češích zveličit. Ke zveličování důvodů odchodu došlo až později. Mechanismus byl též českotypický. Čech přece odnikud neprchá, leč statečně setrvává do poslední chvíle - tedy musel být k odchodu přinucen velkým brachiálním násilím. Jelikož obyvatelstvo vnitrozemí se na přestěhovalce dívalo s opovržením, jako na přítěž, a vyčítalo jim, že kdyby se k Němcům chovali během oněch dvou desetiletí vlídněji, tak by tam nejen mohli zůstat, nýbrž by ani nemuselo dojít k odtržení území. V těchto případech se přestěhovalci uchylovali k líčení drastického násilí na nich coby důvodu k přestěhování. Faktem je, že německé úřady, armáda nebo policie Čechy nevyháněly - mohli zůstat. Doložena jsou násilí Němců na Němcích, zejména na komunistech a sociálních demokratech, na Češích prakticky doložena nejsou. Československé okresní úřady při nové hranici podávaly sice situační zprávy, co se děje s Čechy v odstoupených územích, jenže musely vycházet z vyprávění přestěhovalců, nemajíce jinou možnost, jak údaje získat, a ani možnost, jak si tvrzení přestěhovalců ověřit.

Nejserióznější odhad o přesídlencích ze Sudet podává Jaroslav Šíma. Z území odstoupených Německu odešla celkem 171 401 osoba, z toho 141 037 Čechů. Čeští státní zaměstnanci (úředníci státní správy, zaměstnanci státních podniků a vojáci z povolání, tzv. gážisté, policisté, celníci, železničáři, pošťáci a podobně) byli ze Sudet evakuováni (dobový termín), a pokud nastoupili do stejného postavení se stejným platem v rámci stejného ministerstva, tedy byli přeloženi, tak nepodléhali povinné registraci, tj. nedostali se do statistik přesídlenců a nebyli za ně považováni. Podle dostupných údajů jich bylo z územích odstoupených Německu staženo do vnitrozemí celkem 36 119.

Dle německého sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety (Sudety v užším smyslu jen jako severní a severozápadní odstoupená území, bez Hlučínska, jihozápadních a jižních území) 291 198 Čechů, kteří dostali německou státní příslušnost a optovali pro ČSR nebo jim německé občanství přiděleno nebylo, a 174 150 Čechů, kteří obdrželi podle výše československo-německé smlouvy z 20 11. 1938 o občanství a opci říšskou státní příslušnost a pro ČSR neoptovali, celkem tedy 465 348 Čechů. V německých sčítacích arších byla jak otázka po mateřské řeči, tak po národnosti. Historik Detlef Brandes odhaduje počet Čechů zůstavších v Sudetech (opět v užším smyslu, tj. v Reichsgau Sudetenland) na 570 000. Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup – šlo o území připojená k Bavorsku (k Reichsgau Bayerische Ostmark) s celkem 90 382 obyvateli, k Rakousku (k Reichsgau Oberdonau a k Reichsgau Niederdonau) s 318 682 obyvateli a Hlučínska s 52 967 obyvateli ke Slezsku (k Reichsgau Ober-Schlesien); počty však v různých pracích kolísají. V těchto územích žilo dalších celkem cca 28 000 Čechů s protektorátní a 19 643 Čechů s říšskou státní příslušností. Tedy naprostá většina Čechů v územích odstoupených Německé říši zůstala.

Ve zprávě sociálně demokratického odboje exilu ze 14. 4. 1939, měsíc po vzniku protektorátu, se říkalo, že představa „vyrovnání s Němci… jest dnes velmi radikální“. Hitlerův postup „možnosti dřívějšího smíření úplně zmařil. Důkladné snížení jejich počtu se zdá býti obecným požadavkem. Nikdy… nebylo u nás takové nenávisti – snad za husitských válek.“ Češi se bezdůvodně radikalizovali. Adolf Hoffmeister psal v květnu 1939 Hubertu Ripkovi: „Nikdy už nechceme nekrvavou revoluci. Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od lidí, od kterých jsem prostě nemohl očekávati tak jednoznačný výraz přesvědčení. Věšeti! Neodpouštěti.“ V květnu 1939 hlásil americký diplomat George F. Kennan z Prahy: „Pokud se někdy situace obrátí, těžko si představit, jak strašná bude pomsta Čechů.“

Hned po obsazení českých zemí zahájilo Gestapo ve spolupráci s českou policií akci Mříže (Aktion Gitter), kdy bylo zatčeno 3450 protektorátních státních příslušníků, 747 říšskoněmeckých a z nich bylo 1125 kvůli komunistickým piklům, podezření ze špionáže, z protistátní činnosti ponecháno ve vězení. Při další zatýkací akci Albrecht I bylo v září 1939 zatčeno dalších přibližně 2000 osob, část opět propuštěna.

Politické ústředí (PÚ) v depeši do Londýna v listopadu 1939 (po smrti Jan Opletala a Václava Sedláčka): „Národ dnes žije jen nadějí na pomstu a tu si nedá vzíti, své staré účty si musí vypořádati“ a sdělovalo, že má v plánu vyhnat po válce během půl roku až roku domácí Němce z ČSR, jejich majetek a půdu konfiskovat, zestátnit doly, zbrojovky, a provést pozemkovou reformu. Johann Wolfgang Brügel zaznamenal, že uprchlíci z bývalého Československa, kteří přijeli do Velké Británie ke konci roku 1939, referovali o radikálně protiněmeckých postojích českého obyvatelstva. To se opájelo představou, že po zhroucení hitlerovského režimu bude možné všechny Němce vyhnat ze země, vybít.

Na žádost Háchy nebyli v protektorátních úřadech zaměstnáváni Němci ze Sudet. To se dodržovalo až do konce války. Heydrich hned po svém příjezdu zredukoval počet německých úředníků v protektorátu z 2500 na 1800. Na podzim 1944 v protektorátu cca bylo 340 000 úředníků a státních zaměstnanců Čechů a pouze 738 německých. Kdeže se měli sudetští Němci zuřivě mstít na Češích?



Šestý axiom: Z předchozích důvodů byl odsun spravedlivý a nařídily ho mocnosti na konferenci v Postupimi

Vyhánět československé Němce začala ČSR hned 9. 5. 1945 přes zákaz Velké Británie a USA, které v únoru 1945 důrazně po československé vládě v Londýně požadovaly, aby Beneš vyčkal s transferem Němců na rozhodnutí mírové konference. ČSR tedy vyháněla své Němce ilegálně. Postupimská konfrence na přelomu července a srpna vyplodila pouze konstatování, že „vlády uznávají, že se do Německa má uskutečnit transfer“, tedy nikoliv vlády „se rozhodly“ nebo „se usnesly“ nebo „schvalují“, „potvrzují oprávněnost transferu“ či dokonce „jej nařizují“.

Tvrzení, že vyhánění českoslovenští Němci nabytím německé státní příslušnostijiž nebyli československými státními příslušníky, neobstojí, protože se v územích odstoupených Německu stali bez vlastního přičinění německými občany, a s Němci ze Slovenska, kteří se německými státními příslušníky nestali, se nezacházelo jinak. Protektorátní Němci museli ze své vlastní vůle o německou státní příslušnost sami požádat.

Všichni, kdo byli československými státními příslušníky 29. 9. 1938, byli jimi i se svými dětmi do 10. 8. 1945, kdy vstoupil v platnost dekret č. 33/1945 Sb. z 2. 8. 1945, §1: „Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.“ Bylo to porušení stále ještě platné ústavy z roku 1920. Navíc stále platný právní řád předválečné doby zákonodárné akty v podobě „ústavních dekretů“ nebo „dekretů presidenta republiky“ neznal. Dále to bylo flagrantním porušením Smlouvy o ochraně menšin a jejich vysídlení byl přímo zločin. Otázka, zda systém ochrany menšin, vázaný na existenci Společnosti národů, zanikl v důsledku jejího rozpuštění 18. 4. 1946, anebo později, není v teorii ani praxi vyřešena, ale v hlavním období vyhánění Němců z ČSR, tj. alespoň do 18. 4. 1946, ještě platil. V okamžiku, kdy nabyly platnosti stanovy Organizace spojených národů (OSN, UN), tj. 24. 10. 1945, bylo Československo vázáno i jejich ustanoveními, které bezpodmínečně zakazovaly jakoukoli diskriminaci podle „rasy“ a „jazyka“, a to jak státních příslušníků, tak těch, kteří jimi nebyli. Každý transfer vlastních Němců a Maďarů za hranice nebo později v rámci státu se příčil stanovám OSN! ČSR (dnes ČR) se ani teoreticky nemůže dovolávat toho, že zákaz diskriminace ve stanovách na základě článku 107 nemusel být brán v potaz v případě, který připouští výjimečná ustanovení pro akce vztahující se k „nepřátelskému státu“. Českoslovenští Němci a Maďaři, které ČSR vysídlovala, nebyli v žádném případě státní příslušníci „nepřátelských“ států, když ČSR považovala za nutné je dekretem z 2. 8. 1945 zbavit československého občanství.