Tomáš Krystlík
Vývody pana Vladimíra Pence (www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Vladimir-Pelc-a-nackove-tu-jsou-zase-488608)
jsou zcela nepravdivé.
Pan Penc tvrdí: „Naši
předci, občané Československa, ani za okupace v tzv. protektorátu žádné
Němce nevraždili.“ Kdyby to byla pravda, tak by nemusel být schválen zákon
č. 115/1946 Sb., ve kterém se píše: „Jednání,
k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem
bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo
ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné
ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“
I další páně Pencovo tvrzení: „V podstatě všichni bývalí českoslovenští občané německé národnosti v
tzv. Sudetech se dobrovolně po mnichovské zradě v r. 1938 (po záboru
pohraničních oblastí Československa) stali občany Říše, německými občany
nacistického Německa!“ je nepravdivé. Dobrovolně si německou státní
příslušnost nevzali, byla jim z moci úřední, podle československo–německé mezinárodní
smlouvy z 20. 11. 1938, přidělena (na Hlučínsku vrácena) a oni si ji optací pro
ČSR změnit nemohli, ani kdyby chtěli! To směly pouze osoby neněmecké
národnosti, takže asi 130 tisíc Čechů v odstoupených územích optovalo a asi 194
tisíc nestačilo optovat nebo si německou státní příslušnost ponechalo. Kdyby
bylo pravdou, že sudetští Němci československé občanství nabytím německého
ztratili, nebylo by je nutné dekretem č. 33/1945 Sb.
z 2. 8. 1945 s účinností od 10. 8. 1945 zbavovat
československého. Ergo po celou válku až do 10. 8. 1945 byli i československými
občany.
Naprostá lež je, že „vystěhování
těchto osob (československých Němců) nebylo uplatněním kolektivní viny – ti, co
nebyli aktivními nacisty, co se nedopustili zrady a chtěli v osvobozeném Československu
zůstat – zůstali.“ Bylo to jasné uplatnění kolektivní viny, protože nebyly odsouzeny
za své kriminální činy konkrétní osoby, nýbrž byly en bloc pouze kvůli své
národnosti vyhnány ze země. Z ČSR nebyli však vyhnáni pouze aktivní nacisté,
nýbrž i nenacisté, dokonce i Židé sotva se vrátivší z koncentračních táborů,
pokud neprokázali, že byli pronásledováni také za protinacistickou činnost! K
tomu nutno zdůraznit, že vyhánět neslovanské menšiny začal československý stát
bez souhlasu spojeneckých velmocí hned 9. 5. 1945 (tzv. divoký odsun byl od počátku řízen československým státem), přičemž Sovětský
svaz Němce českých zemí do svých okupačních zón mlčky přijímal, americká
okupační správa nikoliv. Ani v Postupimi spojenecké mocnosti (tedy včetně SSSR)
vyhánění, cudně nazývané transfer, neschválily, jen uznaly, že musí být dokončen,
což bylo přiznání, že byl započat jinými státy a vládami bez souhlasu spojenců.
Aby to vyniklo, tak většina evropských zemí své Němce nevyhnala, nýbrž si je ponechala.
Němce vypudilo jen Československo a Jugoslávie, Polsko vlastně vysídlilo Němce
z nově nabytých území na západě, neboť původní polští Němci ustoupili na rozkaz
se stahujícím se Wehrmachtem ještě za války do nitra Německa. Maďarská vláda
skřípajíc zuby pod tlakem sovětského vojenského velení vysídlila přibližně
jednu čtvrtinu svých Podunajských Švábů, protože potřebovala ubytování a
pracovní příležitosti pro Maďary vracející se z Rumunska a ze Slovenska.
Mnichovská dohoda je mezinárodní smlouvou. Československo jí
navzdory tvrzení pana Pence nebylo donuceno k odstoupení území Německu, to je
nepravda, smlouva pouze stanovila organizaci předání území, tj. které bude
předáno dříve a které později. Československá vláda a prezident Beneš totiž týden
před mnichovskou konferencí (21. 9. 1938) odsouhlasili odstoupení všech okresů
s více než 50 % německého obyvatelstva Německé říši – a svůj souhlas neodvolali.
To vyplývá i ze znění preambule Mnichovské dohody. O žádnou zradu ze strany
spojenců se v Mnichově nejednalo, bylo však třeba něco podniknout, protože
Hitler hrozil mobilizací a vláda Syrového se k vydání neměla, jen se přela, jaká
území Německu vydat a jaká ne, navzdory tomu, že to bylo předem jasné. Do války
s Německem kvůli československému zacházení s domácími Němci a ostatními
národnostními menšinami se nikomu nechtělo, zejména když českoslovenští
politici a Beneš trestuhodně po celou dobu trvání první republiky ignorovali ustanovení
pařížských mírových smluv, na základě kterých vznikl československý stát. Ve Versailleské mírové smlouvě se totiž v článku 86 a v Saintgermainské
v článku 57 shodně praví: „Stát
československý tím,
že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými
(Společnosti národů), přijímá ustanovení,
která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu,
kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“
Tímto článkem bylo umožněno čelným mocnostem
Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně
secese území. Tzv. čelnými mocnostmi ve Společnosti národů byly Francie, Velká
Británie, Itálie a Japonsko, z nichž první tři byly z tohoto titulu iniciátory
a signatáři Mnichovské smlouvy, další čelnou velmocí byly původně i USA, které
pařížské mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly.
V článku 19 prvního dílu
Versailleské smlouvy (v části zabývající se stanovami Společnosti národů) se píše
a v Saintgermainské a Trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas
od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy,
které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by
mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv,
na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití
národností v československém státě mír ohrožovalo.
Tyto články pařížských
mírových smluv dokládají, že Mnichovská smlouva byla v duchu Společnosti národů,
i když její svolání neodpovídalo přesně liteře jejích stanov. I kdyby nebylo tlaku
nacistického Německa na řešení národnostní otázky, rozpadla by se ČSR s vysokou
pravděpodobností do roka dvou secesí Slovenska.
Žádné komentáře:
Okomentovat