Friedebert Volk
Vyhnání je často vysvětlováno jako následek druhé světové
války rozpoutané Němci. Mnozí lidé proto mají sklon k tomu volat „Sami si to
zavinili“, ale obrázek se poněkud změní, když se na problematiku podíváme ve
světle práva a historické pravdy. Určující jsou následující body:
1. Žádné bezpráví nelze ospravedlňovat předchozím bezprávím
2. Vyhánění je kolektivní trest, který je zapovězen
mezinárodním právem
3. Od roku 1924 znají protokoly ze Ženevy rozšířený pojem o
agresi, který byl v roce 1974 také převzat generálním shromážděním OSN. Za
útočníka se nepokládá vždy jen ten, kdo jako první použije výstřel, nýbrž také
ten, kdo se zdráhal účastnit se vyjednávání smíru
A koneckonců je třeba zdůraznit, že Polsko a jeho
podporovatelé nebyli náhle překvapeni německým útokem jako nějací důvěřiví a
naivní sousedé. Jeden bonmot dokonce říká, že největší obavy Britů v srpnu 1939
spočívaly v tom, že by se Německo a Polsko přeci jenom ještě mohly smírně
dohodnout.
Modelování Polska při zřízení polského státu v roce 1919 vycházelo
z bodu 13 čtrnáctibodového plánu prezidenta Wilsona. Polsko přitom obdrželo
značné státní území s přístupem k Baltskému moři. Přitom se Polsko po dohodách
z Versailles a St. Germain smířilo s tím, že Východní Prusko bylo odříznuto od
Německé říše a že se pod polskou svrchovaností ocitla silná německá menšina.
Nejkřiklavější to bylo v Gdaňsku (Danzig), kde 97 procent obyvatelstva byli
Němci. Polsko trvalo na přístupu k Danzigu, protože se tam nacházel jediný
zámořský přístav regionu. Tak se dospělo k myšlence prohlásit Danzig za
mandátní území Společnosti národů, aby se Wilsonem zdůrazňované právo na
sebeurčení nedovedlo do úplné absurdity. V této konstrukci četní činitelé té
doby rozpoznali zárodek budoucích válek a jejich poznání se rychle ukázalo jako
pravdivé.
Válečný důvod: Danzig
Po schválení ústavy Svobodného města Danzig dne 15.
listopadu 1920 uběhly pouze tři měsíce, než si Polsko zažádalo o to, aby bylo
uznáno jako protektorátní moc nad Svobodným městem a smělo tam umístit vojenské
jednotky. Společnost národů to dvakrát – v letech 1920 a 1921 – odmítla. Přesto
Polsko přemístilo roku 1921 do města 24 vlastních úřadů, mezi nimi i
ředitelství železnic pro celé Polsko, a požadovalo pro ně exteritoriální
status. Rada Společnosti národů to zamítla a potvrdila, že polská zařízení a
polští úředníci v Danzigu spadají pod soudní pravomoc Danzigu.
V roce 1933 došlo přesto nakonec k umístění vojenských
jednotek na Westerplatte.
Polsko rozšířilo svou poštovní síť po celém Danzigu, ačkoliv
polská pošta dle versailleské smlouvy měla oprávnění pouze pro přístav. V roce
1921 začaly polské úřady stahovat pasy města Danzig a zaměňovat je za polské.
Polsko se zdráhalo akceptovat gdaňský gulden – měnu Společnosti národů – jako
platidlo. Společnost národů proti všem těmto krokům zakročila. To se týkalo
také otevření muničního skladu v gdaňském přístavu.
V roce 1923 Společnost národů přidělila Polákům pro tyto
účely poloostrov před městem, Westerplatte. Do roku 1933 se Společnost národů
musela zabývat 106 spornými případy mezi Danzigem a Polskem. Roku 1939 vedlo
přetahování o Danzig k posílení personálu strážního mužstva u muničního skladu
(z 88 mužů na 240) a celních úředníků (ze 6 na 110). Celníci byli ozbrojeni a
docházelo k znesnadňování pohybu zboží (export olejů a sleďů).
Válečný důvod: železniční spoje
Pro zásobení Východní Pruska byly k dispozici železniční
tratě. Německo muselo za používání platit a sice v polské měně. V důsledku
světové hospodářské krize mělo Německo příliš málo zlotých a platilo v říšských
markách. Polsko marky odmítalo a postupně uzavíralo jeden spoj za druhým, až na
jeden. To Německo přivedlo na myšlenku exteritoriálního spoje. Tento návrh byl
předmětem jednání až do vypuknutí války.
Válečný důvod: útisk
Okamžitě po odtržení koridoru od Říše v listopadu 1920 (polský
přístup k moři) opustilo toto území 200 000 Němců. Přitom se zřejmě, podobně
jako (u českých přestěhovalců) v Sudetech roku 1938, jednalo z velké míry o
německé státní úředníky. Až do roku 1934 narostl počet utečenců až na 1,2
milióny. Vyhli se tak tlaku, který byl vykonáván prostřednictvím odnímání
obchodních a profesních licencí, uzavírání škol, fyzických útoků, žhářských
útoků, ničení kulturních zařízení a ostatního druhu šikanování. Jenom v roce
1939 opustilo Polsko 90 000 Němců, aby unikli polskému nacionálnímu tlaku. Hitler
spatřoval v pronásledování Němců problém prvořadé důležitosti a byl ochoten
ostatní cíle resp. předměty vyjednávání (železniční spoje, Danzig) posunout na
druhořadé místo.
Nečinnost Společnosti národů
Všem zodpovědným činitelům v Evropě a v USA byly tyto líčené
nepřístojnosti známy. Dokonce i Churchill upomínal v roce 1932 svou vládu, aby
se opět věnovala otázce Danzigu a koridoru, protože jinak prý neexistuje žádná
naděje na trvalý mír (Schulze-Rhonhof, str. 15). Společnost národů opět
selhala, neboť článek 19 versailleské smlouvy předem stanovoval: „Shromáždění
(Společnosti národů) může čas od času vyzvat členy Společnosti (národů), aby
znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry,
jejichž další trvání by mohlo ohrozit světový mír.“
Pozice Hitlera při vyjednávání
Hitler nabídl Polsku definitivní uznání územních zisků v
Poznaňsku, Západním Prusku a v Horním Slezsku, k čemuž nevyjádřila ochotu ani
jedna z předešlých šestnácti vlád Výmarské republiky. V roce 1938 přenechal
Hitler Polsku jako znamení své dobré vůle z části německé průmyslové město
Bohumín na Těšínsku. Hitler za to měl přání:
1.) Znovusjednocení Danzigu s Říší
2.) Exteritoriální dopravní spojení do Východního Pruska
(tzv. dopravní koridor max. jeden kilometr široký pro železnici a dálnici)
3.) Dodržování lidských práv pro německou menšinu
4.) Prodloužení smlouvy o přátelství mezi oběma zeměmi na 25
let
Když na to Polsko nepřistoupilo, Hitler svoji nabídku
vylepšil: Danzig politicky bude patřit k Německu, ale hospodářsky zůstane s
Polskem. To byl velmi umírněný návrh, už jenom proto, že Danzig k Polsku vůbec
nepatřil, ale byl mandátním územím Společnosti národů. Polsko zůstalo u svého
odmítnutí.
Exkurs: Zřízení protektorátu
Mnohdy se tvrdí, že by se dospělo k dohodě s Polskem, kdyby
Hitler sám zřízením protektorátu 15. března 1939 vše nepokazil. Schulze-Rhonhof
to ale konfrontuje se skutečností, že francouzský ministerský předseda Daladier
a jeho ministr zahraničí Bonnet už v lednu po Varšavě požadovali, aby
„kategoricky záporně odpověděla na požadavky jistých sousedů“. Taktéž již v
lednu naléhali Roosevelt a Chamberlain na Polsko, aby nepovolovalo. Nicoll píše
(str. 62 až 69), že se Chamberlain vyslovil eventuálně pro vojenská opatření
proti Německu již při své návštěvě v Itálii. Argument týkající se protektorátu
by byl věrohodnější, kdyby Francie a Anglie před 15. březnem 1939 zastávaly
jasnější pozice. Německo varovalo Londýn a Paříž již 28. února 1939 ve formální
nótě před hrozícím rozpadem ČSR. Obě země k tomu mlčely (Hoggan 1963, str. 387
a dále.) Když Hitler informoval dle konzultační dohody z 30. září 1938 o svých
plánech ohledně Československa Chamberlaina, nechtěl se dotyčný vměšovat do
„záležitostí, které se bezprostředně týkají jiných zemí“ (Woltersdorf, str. 36).
Toto zopakoval britský velvyslanec v Berlíně, Henderson, dne 14. března 1939 v
pozdních večerních hodinách německému ministru zahraničí (Klüver 1997, str.
286). Německá vláda se o tom pomocí odposlechové služby dozvěděla ovšem již
dříve. V listopadu 1938 zmařila Anglie plán Francie poskytnout ČSR existenční
záruku. (Hoggan, str. 366 a dále). Argumentovat zřízením protektorátu se tedy
zdá být argumentem ex post.
Narůstající napětí
Polsko opakovaně odmítlo Německem předložená přání. Poté, co
se 22. března 1939 navrátilo Memelsko k Německu, nařídilo Polsko částečnou
mobilizaci své armády. Anglie vyslovila 30. března 1939 záruku nezávislosti
Polska. To mělo stejný osudový účinek jako spojenecká záruka Německé říše z 6.
července 1914 Rakousku. Polský ministr zahraničí Beck se cítil posílen a 5.
května 1939 pronesl vyzývavý projev, ve kterém ale zamlčel německou záruku
neměnitelnosti polsko–německých hranic výměnou za vybudování dopravního koridoru.
Tento projev vybičoval jeho krajany k zesíleným výpadům proti německé menšině.
Smlouvu o ochraně menšin, ratifikovanou 28. června 1919, vypovědělo Polsko již
13. září 1934. Počet zabitých Němců před 1. zářím 1939 odhaduje Udo Walendy na
3 až 4 tisíce. Nejprominentnější obětí byl 30. srpna 1939 německý konsul v
Krakově, Schallinger. Už jenom to by bylo podle mezinárodního práva mohlo být
důvodem k válce. Připravenost Polska na válku se nedala přehlédnout. V
kostelích se lidé modlili „za všeobecnou válku“, boj proti Německu byl
označován jako křižácké tažení proti novopohanství, na nových mapách bylo
Polsko už velkoryse rozšířeno o sousední území, dopisní známky ukazovaly už v
lednu 1939 Danzig jako součást Polska a generální inspektor polských
ozbrojených sil, maršál Rydz-Śmigły si nechal zhotovit obraz, který jej
znázorňoval oblečeného do uniformy, jak stojí před Braniborskou bránou. Britské
noviny Daily Mail se tázaly, proč anglická vláda neodpovídá na polské
protiněmecké štvaní. Neboť objektivně se musí konstatovat, psaly noviny, že se
z německé strany žádné štvavé projevy nekonají. Pokud nechá Anglie tyto věci se
takto ubírat dál, „bude mít spoluvinu na tom, pokud dojde k explozi“ (Walendy,
str. 317). V Polsku bylo známo 60 protiněmeckých štvavých písní, v Německu ani
jedna protipolská.
Diplomatické intriky
Polský velvyslanec Lipski se už (také na naléhání britského
velvyslance Sira Howarda Kennarda) od dubna 1939 v Berlíně neobjevoval. Dne 28.
srpna 1939 naznačil Londýn ve své nótě Polsku ochotu k vyjednávání (AA, Nr. 2,
str. 427). Protože Lipski zmizel, požádalo Německo Anglii o zprostředkování a
předalo dne 29. srpna 1939, v 19.25 hodin nabídku k vyjednávání. Londýn to ale
Varšavě oznámil až 30. srpna okolo půlnoci, tedy o 28 hodin později. V Londýně
se veřejnost dozvěděla dokonce až 31. srpna ve 12.25 hodin, tedy o 40 hodin
později, o německém návrhu, přičemž se k tomu opovážlivě dodávalo, že údajně
dorazil příliš pozdě. (Franz-Willing, 1992, str. 117). Když ve stejný den
večerní vydání listu Daily Telegraph správně vylíčilo celý časový průběh díky
své nedobrovolné lásce k pravdě, bylo toto vydání listu okamžitě zabaveno a
nahrazeno vydáním, ve kterém se tato pasáž už nenacházela (Franz-Willing, 1992,
str. 118). Pomocí tiskové cenzury se ovládalo veřejné mínění i v Paříži.
Německo plánovalo vyjednávání na 30. srpen a za tímto účelem
nachystalo „16 Marienwerderských bodů“. V nich se navrhovalo lidové hlasování
pro severní území koridoru. Podle výsledku hlasování by se té straně, která by
dostala méně hlasů, povolila výstavba exteritoriálních dopravních cest
(dopravního koridoru) do Gdyně resp. Východního Pruska. S tím byla opět spojena
záruka neměnitelnosti polských hranic, tedy rezignace na území polského koridoru
(přístupu k moři). Henderson označil tyto návrhy za velmi umírněné a za „velmi
vzdálené od toho, aby mohly být označeny jako neoprávněné nebo nemorální“
(Franz-Willing, 1992, str. 115). Německo ovšem marně čekalo na polského
vyjednavače. Když se Lipski dne 31. srpna 1939 ve večerních hodinách dostavil k
Ribbentropovi, měl – jak už Göringova odposlechová služba věděla – z Varšavy
pokyn, aby se nepouštěl do žádné věcné diskuse (Benoist-Mechin, str. 511).
Konzultace byla tedy po několika minutách ukončena (Benoist-Mechin, str. 522).
Podle ženevských protokolů z roku 1924 je útočníkem, jak již bylo na začátku
zmíněno, ten, kdo se vyhýbá vyjednávání. Pojem agrese, který se neomezuje pouze
na první výstřel, si osvojilo v roce 1974 také Generální shromáždění OSN.
Rooseveltovo tajemství
Díky zradě pracovníka německého velvyslanectví Hanse
Herwartha von Bittenfeld (1904-1999) znal Roosevelt už několik málo hodin po
konci moskevských jednání z 23. srpna 1939 obsah tajné dodatečné smlouvy mezi
Německem a Ruskem. Ta v případě konfliktu stanovovala okupaci východního Polska
Sovětským svazem. Roosevelt si ale tuto informaci nechal pro sebe, aby se
Polsko neodvrátilo od válečného kursu. Zrada vedla dne 25. srpna 1939 také k
tomu, že se anglická záruka Polsku omezila na konflikt s Německem.
Touha Anglie po válce se prokázala již 15. srpna 1939 na
konferenci Meziparlamentární unie v Oslu. Když Američan Hamilton Fish jako
předseda shromáždění usiloval o uzavření usnesení o válečném moratoriu v délce
30 dní, zabránila tomu Anglie společně s Norskem. Fish se několik dní předtím
setkal v Salzburgu s Ribbentropem a byla mu známa vážnost situace. (Fish, str.
123 a dále).
Při pečlivém zhodnocení všech informací zůstává poznatek, že
upřímná mírová politika by vypadala jinak. Černobílé líčení by mělo patřit
minulosti.
Literatura:
Auswärtiges Amt, Dokumente zur Vorgeschichte des Krieges,
Nr.2 und 3, 1939 (cit.: AA)
Benoist-Mechin, Wollte Adolf Hitler den Krieg 1939?, Pr.
Oldendorf 1971
Fish, Hamilton, Der zerbrochene Mythos, Tübingen 1982
Franz-Willing, Georg, Kriegsschuldfrage der beiden
Weltkriege, Rosenheim 1992
Hoggan, David, Frankreichs Widerstand gegen den Zweiten
Weltkrieg, Tübingen 1963
Walendy, Udo, Wahrheit für Deutschland, Vlotho 1965
(Přetištěno s laskavým souhlasem autora a překladatele z http://nassmer.blogspot.cz/2015/05/zacatek-2-svetove-valky.html)
Žádné komentáře:
Okomentovat