Oni se k nám chovali slušně… Na Václavském náměstí potkala
česká dívka skupinu německých vojáků – a protože to bylo už druhý den, protože
jsme měli všichni už nervy trochu unavené a protože druhý den teprve člověk chápe
lépe a myslí víc – vyhrkly jí po tvářích slzy. A tu se stalo něco podivného:
přistoupil k ní německý voják, prostý a obyčejný vojáček a povídal: „Aber
Fräulein, wir können doch nichts dafür…“
Mluvila jsem před několika dny s Němcem, samozřejmě s
národním socialistou. Mluvil velmi dlouho a velmi uvážlivě o postavení Čechů a
o výhodách, kterých podle jeho mínění se nám dostalo, i o nevýhodách, které sám
nahlížel. To celkem není zajímavé, protože jsou všechny věci dnes ve zrodu a i
dobře informovaní lidé nemohou říci více než pouhé mínění. Zajímavé je však
jeho mínění o Češích, ptal se mě skoro plaše: „Jak mi vysvětlíte, že k nám
chodí taková spousta Čechů a zdraví Heil Hitler?
„Čechů? To je určitě omyl.“
„Není to omyl. Chodí k nám do úřadu, zvedají pravici a
říkají Heil Hitler. Proč? Mohl bych vám vyprávět o jednom spisovateli, který se
usilovně stará o to – už teď a honem – aby jeho dramata byla provedena na
berlínském jevišti. Mohl bych vám vyprávět o mnoha lidech, kteří dělají víc,
než musí, přehorlivě, upachtěně. Víte, každý Němec pochopí národní hrdost a
národní páteř. Ponížené chování vzbuzuje v dnešním Němci jenom útrpný úsměv,
věřte mi.“
Jesenská, Milena:
Praha, ráno 15. března 1939. Přítomnost, 22. 3. 1939
Žádné komentáře:
Okomentovat