Tomáš Krystlík
Za 25 let od 17.
11. 1989 se Češi ze svých dějin nepoučili, neustále za dějiny považují pohádky,
které ukazují, jak by byli nejskvělejším národem, když ne světa, tak alespoň Evropy, kdyby jim v tom zlí cizáci nebránili. Nikdo se za čtvrt století nepostaral o reinterpretaci
českých dějin, aby více odpovídaly pravdě.
Zde tedy stručně,
co v českých dějinách dosud chybí:
Češi, ani Slované
nebyli původními obyvateli českých zemí, husité nebyli protiněmečtí bojovníci,
ani první demokraté nebo komunisté ve střední Evropě, mnozí čeští panovníci
nebyli českého původu, podle Čechů nejslavnější král byl Karel I., aniž ho pod
tímto označením znají. Nemalá část českých pánů popravených na Staroměstském
náměstí neznala česky, po bitvě na Bílé hoře nenásledovala tři století „temna“,
nýbrž kulturní rozkvět českého národa. Takzvaná germanizace českých zemí začala
již v 16. století, tj. o století dříve coby přirozený důsledek rozšíření
obchodu a řemesel ze západu a z jihu přes země a ze zemí, kde byla
dorozumívacím jazykem němčina. Češi si zcela vybájili Růžový palouček a
zakopávání zlatého kalicha při odchodu exulantů z vlasti, pro jistotu mají Růžové
paloučky dva. Obroditelé byli prachsprostí lháři ve jménu národa, František
Palacký záměrně dezinterpretoval české dějiny. Tomáš Masaryk a Edvard Beneš
byli nečestní lidé, spoluviníci na prodlužování první světové války, následkem
čehož zahynuly zbytečně další miliony lidí jen kvůli samostatnému českému
státu. Československé legie na Rusi mohly snadno porazit k moci se dostavší
ruské bolševiky, ale neudělaly to. Český stát neměl po roce 1918 dostatek
vzdělanců k obsazení uvolněných míst ve státní správě po propuštění úředníků a
státních zaměstnanců německého původu. Karel Čapek byl neoficiální šéf rozsáhlé
udavačské sítě Hradu, politický naiva a korouhvička nejdříve komunismus
kritizující, pak obdivující fašismus a nakonec vydávající SSSR za
nejdemokratičtější zemí světa. První republika byla prolezlá korupcí obrovských
rozměrů. Češi svou utlačovatelskou politikou vůči národnostním menšinám ve
státě přivedli Československo po dvou desítkách let existence k zániku. Po
druhé světové válce si ustavili nacionálně socialistický stát velmi se
podobající národně socialistickému Německu, takže v únoru 1948 jen nahradila
jedna totalita druhou.
Podobně můžeme vylíčit
české dějiny i po linii nabývání cizího majetku:
Češi odcizili část
ruského imperiálního pokladu a rabovali v letech po první světové válce Sibiř. Masaryk
za první světové války malverzoval obrovské finanční prostředky. Ozbrojení sokolové
systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách vracející se po válce
z fronty přímo na nádražích o vše, co mělo nějakou cenu. Pozemková reforma po
první světové válce sice poněkud vybočovala z českého zvyku kradení zcela bez
náhrady, protože části majitelů se za zabavenou půdu vyplácela 1/3 ceny běžné
ceny. Zato však 98 % půdy dostali lidé, u nichž byla příslušnost ke
státotvornému národu československému stvrzena úřadem. Masaryk šel příkladem,
nechal vyvlastnit zámek v Lánech a sídlo v Topoľčiankách (zámek v Lánech
nakonec jeho majitelé státu pod hrozbou vyvlastnění prodali značně pod cenou).
Majetek Židů Němci v protektorátu arizovali, ale Češi jim ho po válce
nevrátili, a to ani nemovitý (s nečetnými výjimkami za bolševického režimu finanční
restitucí a pouze do USA). Češi vykrádali byty Židů dříve, než je dotyční
stačili opustit a odejít na shromaždiště k transportu do Terezína. Po druhé
světové válce pomocí dekretů promptně zbavili majetku československé Němce a
Maďary a ten z větší části během dvou let rozkradli. Druhá pozemková reforma
hned v roce 1945 vyvlastňovala již bez jakékoli, byť symbolické, finanční
náhrady. Znárodnění ve stejném roce proběhlo sice formálně za úhradu, která ale
nebyla nikdy stanovena a vyplacena. Vyvlastnili zbylý majetek šlechtě, viz Lex
Schwarzenberg, Lex Lichtenštejn. Češi utajili naprostou většinu zanechaného
německého zahraničního majetku, takže reparace neoprávněně čerpali na úkor ostatních
sedmnácti válkou poškozených států. Kromě toho nebyl zanechaný obrovský sudetoněmecký
majetek započten na vrub reparací. Obírali o majetek živnostníky, aby je po
převzetí moci bolševiky o něj připravili zcela. Okradli o majetek církve. Pak
si důsledně přivlastňovali hmotné statky emigrantů, později pomocí paragrafu vloženého
do občanského zákoníku ještě před vynesením odsuzujícího rozsudku. Po roce 1989
se někteří zmocnili státního majetku kuponovou privatizací, posléze
tunelováním. Další inkasovali odškodnění za pracovní nasazení za války v
Německu, ačkoliv na rozdíl od všech ostatních okupovaných národů měli stejné
práva a povinnosti jako Němci, stejné platy, stejnou dovolenou, navíc dostávali
odlučné a nemuseli přispívat německým organizacím jako Němci.
Je jasné, že mají
strach, i podvědomý, že by mohli někdy něco z nakradeného vrátit. Neměli by si
změnit nápis na prezidentské standartě na „Co jsme nakradli, nevydáme!“?
Žádné komentáře:
Okomentovat